Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zážitky ze Slovenska

16. 11. 2009

 

Ačkoliv zážitků na Slovensku bylo více, popíši jen některé, které se mi zvlášť vryly do paměti.
 
 
Výlet na Klak
 
Tento výlet nemohu příliš komentovat, neboť jsem ho strávila dopoledne v Žilině, odpoledne pak s Dášou v Rajeckých Tepliciach prohlídkou parku a přilehlých lázní v lehce antickém stylu a zcela v pohodě.
Z vyprávění ostatních účastníků vím jen tolik, že na Klaku bylo docela dost lidí a hlavně mlha, kterou si pochvaloval pouze Pavel a to tak vehementně, že ostatní účastníci výletu ho chtěli prošpikovat trekovými hůlkami, ale nakonec se zachránil. (Soudím tak podle toho, že byl s námi na společné večeři.)

 
Súlovské skály

Ráno jsme vyrazili přes Žilinu, v Bytče bylo dost času, abychom ještě stačili nakoupit a nafotit místní zámek. Pak už jen poslední přestup a hurá do skal, které se záhy objevily. Zpočátku se cesta jevila jako nenáročná a pohodová. Chtěli jsme se z louky podívat na skalní útvar Sovička a před námi se otevřela nádherná hradba hor ozářená sluncem. Mirek ukázal kamsi do daleka a pravil, že tam nahoře bychom se mohli naobědvat. Vzhledem k tomu, že bylo půl dvanácté, začali se jednotliví členové výpravy uvelebovat na trávě a rychle do sebe soukat všechny dostupné potraviny, aby se posílili na dalekou cestu. Vidině dobrého jídla podlehl nakonec i sám vůdce, takže jsme strávili příjemnou siestu s výhledem na hory.
Další cesta vedla na rozcestí před Šarkaniou dierou, kam se většina z nás snažila vysápat, abychom téměř před vstupem do jeskyně zjistili, že žebříky se natolik hýbají, že nás přešla chuť tam lézt. Zpáteční strmou cestu zvládal Mirek sólo podél skály, zatímco děvčata si užila lehký slalom mezi stromy, vzájemně se zachraňujíc. Tak jsme se všichni vrátili k Hance, která si ustlala v trávě na rozcestí a hlídala věci. Vrcholným zážitkem pak byl výstup soutěskou na Roháč. Vesele jsme vyšplhali po žebříčku, když vtom Hanka na nás volala, že tam asi není cesta. Nakonec jsme se prodírali mezi dvěma kameny, kde to bylo natolik úzké, že jsme si museli sundat a podávat batohy, abychom se tam vešli. Byli jsme odměněni přelézáním popadaných stromů a zdoláváním kolmého svahu, při kterém někteří z nás objevili i básnické sklony. Na vrcholu nás přivítala mohutná skalní brána, proběhlo nezbytné focení. Pak už jen cesta na vrchol Roháč, kde nás čekala svačinka, která však byla přerušena sílícím deštěm, takže ke zřícenině hradu Hričov jsme sestupovali značně promočeni. Před hradem se vyčasilo a my si mohli vychutnat lezení po zřícenině i výhled do kraje. Pak už jen na zastávku Hričovské Podhradie a zpět busem do Rajeckých Teplic.
Na nádraží nás čekal Pavel, plný elánu, neboť měl oddychový den. Po večeři na mě padla taková únava, že jsem spala u stolu. Ve snaze odbýt si cestu do apartmánu co nejrychleji, nabírala jsem neuvěřitelné tempo, následována ostatními, kteří utvořili útvar ve tvaru "V", takže jsem byla Pavlem nazvána "vedoucí husou" a tento čestný titul mi byl ponechán po celou dovolenou.
 

Výlet na Hnilickou Kýčeru

Den začal podezřele pohodově, až na to, že v sedle pod Kýčerou byla mlha, ta se však záhy rozplynula a svačinku jsme vychutnávali už za svitu slunce. Mirek sliboval před výstupem ještě jednu vyhlídku, kam se většina také odebrala, Ale ti co na vyhlídku nešli, pak pozorovali z dáli, jak jejich kamarády pohlcuje mlha - to zas byly panorámata.
Cestou před výstupem na Hnilickou Kýčeru jsme se vesele krmili borůvkami nic zlého netuše, jen Mirek se podezřele usmíval. Záhy jsme pochopili proč. Výstup na vrchol je velmi strmý a člověk se musel zuby nehty držet, aby mu to neuklouzlo a nějaká rovinka v nedohlednu.
Takže první dojem na vrcholu by básník vyjádřil asi takto:" tak už jsme tu boli, to jsme teda voli, že jsme dole nezdrhnuli". Při pročítání místní vrcholové knihy byly naše pocity shodné s mnohými dalšími turisty. Naštěstí jsme měli jídelní pauzu, takže jsme si mohli vychutnávat výhledy na okolní vrchy a trochu lenošit na slunci. Pak jsme se vydali dál. Sestupovali jsme pěšinkou do dalšího sedla a kochali se výhledy na špičaté hřebeny, které se nám nabízely z různých stran.
V sedle u rozcestníku Mirek silně znejistěl:"Musíme přidat, tady je to psaný o půl hodiny déle, ale já to v tý mapě nemám." Chůze se zrychlovala a nezachránilo nás ani zoufalé Štěpino KŇOUK, KŇOUK /pro nezasvěcené citoslovce největší únavy/. To nejhorší nás však teprve čekalo. Stejně prudký kopec jako byl na Hnilickou Kýčeru bylo třeba zdolat i dolů. Každý si pomáhal jak uměl, hlína pod nohama klouzala, byl to div, že jsme se v pořádku dostali na louku pod kopcem. Záhy se objevil rozcestník a my zjistili, že neznámý značkář se upsal a autobus stihneme ......

 
Výlet na Lietavský hrad

Konečně nadešla chvíle, kdy Mirek usoudil, že si zasloužíme oddychový den. A tak jsme vyrazili na hrad Lietava. Už to, že jsme vycházeli přímo z Rajeckých Teplic, vylučovalo brzké vstávání a slibovalo pohodu. Vyrazili jsme po vyhlídkovém okruhu směr hrad, fotili se a vůbec si všemožně užívali - jídlem počínaje a veselým klábosením konče. Na rozcestí jsme dokonce zvolili kus cesty po silnici, abychom se příliš neunavili přelézáním kopců.
Když to vypadalo, že za kopcem bude hrad, zavrhl Mirek chůzi po silnici, neboť bylo vedro a jali jsme se vystupovat lesem na příkrý kopec. Cestu jsme si krátili sběrem hub a zatímco jsme pilně sbírali, Hanka vyplašila kance. Jistě si oddychla když zmizel, jen Mirek litoval, že tak velká hora masa odběhla nevyužita pryč. Po výstupu z lesa se nám ztratil Pavel, ale to nebránilo krátkému odpočinku a diskusi o zkrácení trasy. Mirek podlehl nátlaku a slíbil zpáteční cestu autobusem. Po výstupu na kopec se konečně objevil hrad a posléze i Pavel. Zbývalo jen dobýt hrad a my nedočkavě vyrazili.
Po asi 20-ti minutách cesty jsme konečně stanuli před bránou. Lietava byla rozsáhlá zřícenina, kterou opravovalo pár místních nadšenců, a my vesele prolézali do jednotlivých nádvoří a kochali se výhledy na přilehlé kopce, fotografovali a vůbec vychutnávali zasloužené pocity dobyvatelů.
Když jsme se na zpáteční cestě chtěli uvelebit na louce pod hradem, pravil Mirek, že toho času už zas tak moc není. Nechtělo se nám, protože krásně svítilo sluníčko. Hanka si vzdychla: "Tady by se to válelo" a odběhla za ostatními.
Cestou z podhradí jsme zahlédli zahradní hospůdku, a tak někteří nesměle navrhli večeři, měli sice jen párky a hranolky, ale nevadilo by. V tom si už zase Mirek významně poťukal na hodinky, což pro ostatní znamenalo: "seřadit se a vyběhnout, neboť autobus nečeká". Cesta se změnila téměř v poklus, zvláště pak ke konci, neboť jsme nevěděli, v které části obce je autobusová zastávka. Když jsme k ní splavení doběhli, zjistili jsme, že máme čas na nákup v blízké Večerce, kde se prodávalo stáčené vínko, což slibovalo veselé zakončení našeho dne a tak se vše v dobré obrátilo.

 
Súlovský hrad, Brada

Tak jsme opět vyrazili na obhlídku další části Súlovských skal. Tentokrát nás čekala zřícenina hradu Súlov a vrchol Brada. Silnice vedla uprostřed skal, takže jsme hned po výstupu z autobusu mohli začít stoupat vzhůru. Cesta rychle ubíhala a my jsme velmi záhy dospěli do skal ozářených sluncem, kde se nám naskytly první malebné pohledy. Někteří z nás po nich vesele šplhali, jiní si jen užívali sluníčka a úchvatných pohledů na skály i výhledů do krajiny.
Dalším bodem byl hrad Súlov, což je zřícenina na vrcholu skal, strážní hrad, který naši předkové chytře postavili tak, aby měli výhled do všech stran. Na přístupové cestě bylo nutno zdolat žebřík, projít soutěskou a pak přes další žebřík a na závěr se téměř propasírovat dírou ve zdi na další nádvoří. Někteří sundávali batohy, jiní zvládali se zátěží, jen pán s pivním bříškem, který tu byl před námi, litoval, že nemá co sundat a otvor ve zdi je malý. Odměna však stála za to. poobědvali jsme na nejvyšším nádvoří hradu, odkud jsme mohli vše vidět téměř z ptačí perspektivy: výhled na okolní skály, zbytky mohutných hradeb. K dokonalé idylce chyběla jen nějaká romantická pověst, která by umocnila atmosféru. Čas od času nás vyrušil nějaký zážitkuchtivý turista, kterého jsme pak použili jako skupinového fotografa.
Když jsme se nasytili výhledy i jídlem sestupovali jsme na Lúku pod Súlovským hradem. Pak už jen vzhůru na vrchol Brada. Výhledů pro oko i fotografy bylo dost a dost. Také fakt, že se dá kus cesty dojet autobusem zvýšil naši radost. Nikam jsme neběželi a nic dramatického se nepřihodilo. No prostě pohoda .......
 
Líba
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA