Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tři dny na Ukrajině

13. 8. 2009

Tři dny na Ukrajině

Petra Vitáková

 

Neděle 26. července 2009

 

Na snídani jsme dle instrukcí průvodce Honzy dorazili v 9.30 hodin, ale cyklisté, kteří se měli této bohumilé činnosti věnovat již od osmi, ještě debužírovali. Po jejich odchodu jsme urychleně zasedli k vyjedeným talířům, které nám posléze Viki, místní slečna a zaměstnankyně „turbázy“ časem vyměnila za nové – s volskými oky, minipárečkem, sýrem a bílým chlebem. Na Honzův dotaz směřovaný k účastníkům sedícím kolem našeho stolu zazněl návrh, aby odchod byl vyhlášen na čtvrt na deset, protože všichni stejně dorazí až v půl. Honzovi se bohužel tento návrh zalíbil, takže během několika zbývajících minut všechna vejce, která se ještě nestačila vzpamatovat ze změny skupenství, bleskurychle přestěhovala do útrob turistů, načež se tito s vyděšenými pohledy na hodinky vrhli do pokojů pro své batohy. Následující půlhodinu jsme však již strávili v příjemném, volně plynoucím družném rozhovoru, zatímci Honza v pětiminutových intervalech probíhal kolem nás s výkřiky „Kde je klíč od domu číslo jedna?“ a „Jak se dostanu dovnitř?“ Poté Vikipedie, která se do té doby ležérně přehrabovala v jakési truhle s haraburdím upřela svůj trudnomyslný pohled na věšák s klíči na zdi, pronesla něco jako „Zděs“, Honsa si mohl vyzvednout svůj batoh a konečně jsme vyrazili na výpravu.

 

Cesta vedla nižším hřebenovým okruhem kolem vesničky Raztoka, která ležela v údolí pod námi. Potkali jsem pastevce krav, kteří nás neúspěšně žádali o cigarety, a myslivce, kteří zachránili naše svačiny, zejména Jirkovu polovysušenou klobásu, před loveckými psy. Po kratších, ale prudkých výšlapech jsme se občerstvovali malinami a lesními jahodami. Louky byly plné kopretin, zvonků a chrastavců, posekaná tráva vypadala jako obrovské květinářství přejeté kombajnem. Chvilkami jsme měli možnost porovnat kvalitu svých pláštěnek, občas nás sluníčko a krásné scenérie poloniny Boržava přinutily vytáhnout fotoaparáty a pořídit pětadvacet naprosto stejných fotografií s námětem „kostelík v údolí“. Na řádné kochání jsme však neměli dostatek času, poněvadž Honza se zarputile snažil dohnat své ranní zpoždění a do hospody „U Leva“ dorazit dle plánu v 15 hodin. Kolem 12. hodiny jsme dobyli nejvyšší vrchol trasy . kótu ve výšce 1009 metrů, na níž stojí památník obětem 2. světové války s čerstvě připevněným křížem na jeho špičce (evidentně nahrazujícím původní pěticípou hvězdu).

 

Hospoda své jméno získala nejspíš od velkého plyšového lva, zavěšeného pod stropem v restaurační místnosti. Další vystavění aspiranti na inspirátory – obří trpaslík, vypelichaná veverka ani pozoruhodné chlupaté strašidlo nebyli v této soutěži důstojnými konkurenty. Autorkou pokrmů, které nám byly nabídnuty a po cca hodině také přineseny, byla paní Natálka (číslo jedna). Největší úspěch sklidila příloha k výbornému boršči – „Natálčin talířek“, který obsahoval kousek slaniny, krajíček chleba se škvarkovou pomazánkou, stroužek česneku, měsíček cibule a feferonku. Evě se dokonce podařilo získat jej i ke kuřecímu vývaru, a to i přes hluboké opovržení zračící se v očích pana vrchního a přes jeho protesty, že k tomu se přece vůbec nehodí! Pochutnali jsme si i na domácí klobáse, která byla původně nabízena s rýží, ale paní Natálce to zřejmě nakonec přerostlo přes hlavu a tudíž se rozhodla, že klobása bude podávána pouze s chlebem.

Někteří z nás se rozhodli absolvovat exkurzi do modrých kadibudek za hotelem s nápisy Ž a M. Nevím jak M, ale kadibudka Ž představovala lepší mezinárodní kadibudkový standard – tedy dřevěná prkna s plastovým prkénkem a bez toaletního papíru.

Po několika stech metrech jsme narazili na jakýsi hangár, který se ukázal být obchodem. Nejčastějším nákupem byla káva a malé koláčky prodávané na váhu. Místo pokladny používala slečna prodavačka tradiční dřevěný „sčot“. Mléko do kafe neměli, ale slečna zatelefonovala mámě do domu naproti a ta nám za chvilku přinesla půllitrovou „petku“ se skvělým domácím smetanovým mlíčkem. Mňam! Ještě jsme si stihli popovídat s místním občanem, který nám tlumočil naše prosby a vyprávěl nám, jak 14 let pracoval v Praze.

 

K večeři jsme obdrželi boršč druhé kategorie a pohanku s vepřovým masem a omáčkou. Poté následoval bujarý zpěv zejména Honzy doprovázený jeho kytarou. Největší úspěch slavily krásné ukrajinské písně, přičemž jako první se na žebříčku popularity umístila „pidmanula pidvela“ a v těsném závěsu za ní „Marusja, raz, dva, tri kalina“. Kolibu, v níž se odehrávaly stravování a hudební produkce, jsme opustili krátce po dvanácté hodině, ale hladinu hudebního adrenalinu se mi na spánkovou úroveň podařilo snížit až kolem jedné.

 

Úterý 28. července 2007

 

Dnešní program tvořila dle Honzy nejnáročnější túra z celého zájezdu – po nejvyšším hřebeni Poloniny. Ještě před ní nás však čekala neobvyklá atrakce – cesta pod hřeben náklaďákem, který slouží pro dopravu sběračů borůvek k rozlehlým plantážím pokrývajícím úbočí hor. První úkol – naskládat se na korbu v počtu cca 25 osob – jsme zvládli jen s pomocí bezmezného nadšení, pevného odhodlání nenechat si tento adrenalinový zážitek ujít a předchozí zkušenosti některých z nás se skládáním Rubikovy kostky. Cesta trvala asi hodinu a v důsledku terénních nesrovnalostí si mnozí z nás několikrát neplánovaně vyměnili místa. Větve stromů zanechávaly stopy na našich účesech. Překvapivě jsme nezbořili žádný z okolních dřevěných domečků, mezi nimiž jsme se proplétali, nespadli jsme při couvání do říčky ani jsme se neskutáleli ze stráně do údolí. Chvílemi jsme drželi bobříka nedýchání kvůli zamoření prostoru výfukovými zplodinami, čas od času jsme smetli z batohů, oděvů a fotoaparátů vrstvu prachu, v důsledku čehož se korba rázem zvedla o několik centimetrů. Když jsme dojeli dalších několik parkujících gruzaviků (a hlavně jejich řidičů povalujících se ve stínu jednoho z nich), řidič prohlásil, že dál nejede, protože cesta je vymletá vodou a vypustil nás dolů. Kromě Indiána, který se v průběhu cesty posilňoval plechovkovým pivem, a který poté, co se skutálel z korby, přirozeně splynul s ležícími postavami řidičů, jsme vyrazili na hřebenovku. Cesta vedla nejdřív pod Velkij verch (1598 m) a pak úzkou pěšinkou na nejvyšší vrchol Stij (1677 m) se zbytky 3 radarů a neuvěřitelným nepořádkem po ukrajinské armádě viditelným z dalekého okolí. Poté jsme se vrátili na Velkij verch a pokračovali dolů do Podobovce. Celá trasa měřila přibližně 20 kilometrů. Procházeli jsme souvislými porosty borůvčí a konzumací jeho plodů jsme si zpestřili sýrovo-salámový oběd donesený v batozích. Ze hřebene se otevíraly nádherné rozhledy na strmé svahy Poloniny a legitimizovaly naše četné vydýchávací zastávky. Na Velkém verchu jsme se na chvíli prolnuli s další českou výpravou z CK Subkarpatia s vedoucím Koljou.

 

Po příchodu do turbázy jsme se opět shledali s Indiánem a dozvěděli se, že „měl sice v úmyslu jít s námi, ale nějak mu došly síly“.

 

K večeři jsme měli kyselicu z okurek nakládaných s koprem a golubce – zelné listy plněné rýží s omáčkou. Kuchařkám asi jejich výroba musela dát hodně práce, protože byly celý večer vzpruzelé a v jedenáct hodin nám zatrhly hudební produkci a pustily naplno ukrajinskou diskošku. Přesunuli jsme se tedy ven, ale tam byl Honza inzultován jedním ze členů tzv. „problematické skupiny“ stanařů (Cykloukrajina bez ubytování). Azyl jsme nakonec našli v domě (v tzv. Korpusu) a do půl druhé si ještě pěkně zahráli a zazpívali s několika vytrvalými cyklokytaristy.

 

A ještě dodatek – toho dne jsem si způsobila bizarní zranění – nestandardně jsem si před túrou udělala culík, aby mi vítr nefoukal vlasy do obličeje, jenže jsem si neuvědomila, že bych si měla nakrémovat taky krk. Při návštěvě pohotovostní chirurgie po návratu do Prahy mi lékař suše oznámil: „paní magistro, způsobila jste si popáleniny druhého stupně“, přičemž o stupni mé blbosti taktně pomlčel.

 

Středa 29. července 2009

 

Dnes ráno jsem měla velké štěstí a ukořistila jsem celé dva! Kousíčky sýra. V kombinaci s krupicovou kaší to byla skvělá snídaně. Kromě toho mě napadlo donést si vlastnoručně vyrobenou kávu s domácím mlékem, takže každodenní hrnek s teplou vodou a pytlík černého čaje jsem tentokrát mohla okázale ignorovat.

 

Příjemně naladěna jsem spolu s ostatními nasedla do autobusu a vyrazila do Koločavy se zastávkou v Mižihoriji, kde jsme nakoupili zeleninu, mléko, houbičku na nádobí a po usilovném pátrání také papírové kapesníčky bez žádné z dvaceti vůní, kterou byly v ostatních obchodech kapesníčky důsledně opatřeny.

Další zastávka byla v sedle Kamjanka, odkud jsme putovali cestou mezi loukami s dřevěnými domky, sekáči trávy a pastevci dobytka. Jedna paní nás pozvala na prohlídku svého domku, domek byl velký asi jako trabant a nás bylo třicet, takže exkurze jsem se nezúčastnila. Cesta se postupně změnila v erozí vytvořenou hlubokou břidlicovou brázdu a vyústila do vesnice Siněvir, kde jsme se opět nalodili do autobusu – celí zpocení, poněvadž původně zatažená obloha se rozjasnila, sluníčko setsaukrajinsky pálilo a bylo velké horko. Následoval oběd v hospodě „Četnická stanice“ v Koločavě, poblíž bývalé továrny na rakety. Interiér hospody paní Natálky č. 2 byl příjemný a civilizovaný, hrůzostrašné však byly dvě „toalety“ na dvorku, z nichž jednu tvořila hranatá díra do země a druhou kadibudka. Společný pro obě byl způsob použití: ve vzdálenosti nejméně 5 metrů se zhluboka nadechnout, vběhnout do budky, vykonat potřebu, vyřítit se ven a vydechnout. Důležité bylo nezaměnit pořadí dvou posledních úkonů. Komu se to nepodařilo, vypotácel se ven ve změněném stavu vědomí a několik desítek minut nepromluvil. V hospodě jsme si konečně koupily mapu Zakarpatí (od té doby jsme ji již nepotřebovali) a několik pěkných pohlednic, o nichž hospodský přesvědčivě tvrdil, že je dopraví na místo určení, i když na ně napíšeme jen „Pozdrav z Ukrajiny“. Já jsem si ale na textech chtěla dát záležet a tak nám v sobotu večer v Mukačevě nezbylo nic jiného než přemluvit dva mladé Ukrajince, aby si nechali vnutit 50 hřiven a pohledy a slíbili nám, že v pondělí vloží pohledy do obálky, nezapomenou před tím přepsat adresy, zakoupí a nalepí známky a vhodí dopisy do schránek. Nyní s napětím očekáváme výsledek tohoto testu ukrajinské mentality.

Po obědě jsme byli opět popovezeni o 500 metrů k místní základní škole, v níž paní Natálka č. 2 vede Muzeum Ivana Olbrachta. Prohlédli jsme si fotografii Nikoly Šuhaje a jeho bratra zabitých sekerou, dobové předměty a další dokumenty. Vyslechli jsme příběh o zasloužilém působení Ivana Olbrachta v Koločavě a o Nikolovi, jeho dcera zemřela teprve v roce 2007. Pozorovali jsme krávy pasoucí se na školním hřišti a zároveň důkladným hnojením stimulující růst trávníku a hrozili se stavu současné Koločavy, kterou představuje spousta nových podivných rozestavěných domů, nefunkční zchátralá budova továrny, panelová škola a všudypřítomné odpadky. Vesnice, v  níž jsme se ocitli, jako by neměla pranic společného s Koločavou tak poeticky popisovanou v povídce pana Olbrachta.

Po návštěvě muzea jsme se dovlekli rozžhavenou prašnou silnicí, po níž pobíhaly děti, krávy a kozy, k údajně jedinému skanzenu na Ukrajině. Já jsem si příjemně odpočinula v jeteli pod jabloní u budovy staré školy, ostatní prozkoumali i další dřevěné stavby a starý vláček.

Při zpáteční cestě nás zastihl déšť a k autobusu jsme doběhli postupně v různém stádiu promoklosti. Někteří z nás se ještě stihli podívat na malebný hřbitov na kopečku, někdo našel hrobv Nikoly, někdo jen brusinky a borůvky, ale hrob Eržiky zůstal neobjeven. Dřevěný kostelík, který jsme měli ještě navštívit, byl už zavřený, ale v tu chvíli nám už bylo všechno jedno. Bára si v Koločavě zakoupila pilovitý srp a v autobuse s ním vyráběla z petlahve odpadkový koš. Shodli jsme se, že naše iluze o Koločavě odešly tam, kam obvykle všechny iluze odcházejí, ale že je dobře, že jsme viděli skutečnost.

Pracovnice naší koliby, které byly mezitím pravděpodobně poučeny o svých povinnostech, nás tentokrát překvapily mimořádnou rychlostí obsluhy a kvalitou pokrmu – telecích žebírek s bramborovou kaší a zelím se smetanou. Po večeři jsme si ještě nad vodkou s džusem libovali, jaká jsme skvělá bezproblémová skupina a brzy jsme šli spát.

 

A to je všechno, co jsme napsala, poněvadž další den jsem se musela věnovat psaní pohledů a pak už jsem byla stižena brutální horečkovou útrobní infekcí, při níž mě zajímala nejefektivnější technika otáčení se k záchodové míse čelem a zadem v kombinaci s drhnutím mísy, nikoli literární práce.

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA