Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rumunsko 2008 - jak to viděl Mirek

25. 8. 2008
 
RUMUNSKO 2008
 
pá 27.6. - ne 6.7.2008
CK Poznání
Průvodce Martin Mitáš
Pěšáci: Eva S., Alena, Věra, Bára, Pavel, Mirek
 
1.den pá 27.6.
 
         odjezd v 13:00 z Černého Mostu
         přibírání dalších účastníků v Brně
         cesta přes Bratislavu, Budapešť, pak směr Miskolc a Maďarsko-Rumunské hranice
 
Sraz jsme si dali půl hodiny před odjezdem přímo na místě odjezdu. Když jsme čekali na Evu, přemýšleli jsme, s jakým zavazadlem asi přijde. Říkali jsme si, že určitě bude mít nejmenší zavazadlo v autobusu. Všichni bychom se určitě vsadili že to bude nějaká miniatura. Když jsme pak viděli Evu přicházet, nevěřícně jsme zírali. Měla kufr normální velikosti, alespoň že byl červený. Hned jsme se začali vyptávat co všechno tam veze a co bude cestou vyhazovat. Nechtěla vyhazovat nic, další šok na úvod. Jinak měla Eva na sobě nádherné oranžovobílé pantoflíčky a další pantoflíčky na přezutí. Ty byly kytičkované. To je turistický vybavení, ze kterýho by si každej měl brát příklad, to by měli prodávat v outdoorovejch prodejnách a nejlépe i v armyshopech.
 
Hned při nástupu Eva zjistila, kde jsou v autobuse volná místa, tak jsme si všichni pro sebe zabrali dvousedačku a měli tak pohodlnější cestování, hlavně noční přejezd tam a zpět. Eva si hned na začátku vysloužila pochvalu.
 
Hned po odjezdu z Prahy Eva s Bárou navázaly družbu s Radkem – účastníkem z Liberce. Holky hned poznaly že je z Liberce. Jak to neprozradily.
 
Přestože začínaly prázdniny, byla cesta do Brna bezproblémová, zastávka v Brně pro zbytek účastníků byla dle plánu. Pak jsme ještě zastavili na pumpě kus za Brnem a pak už hurá do zahraničí.Směr Bratislava, Budapešť.
 
Eva se pomalu začala připravovat na noc a vytáhla závěsný mechanismus, kam si zavěšovala hlavu nebo nohy, aby se jí lépe spalo. Ještě trochu vylepšit a bude se moct zavěsit jako netopýr. Jinak to ale nemělo chybu. Když si zavěsila hlavu směrem do uličky, zvedla nohy, opřela o okno a mezi ně šikovně umístila otevírací hodiny. Není sice jisté, jestli na ně viděla, ale bylo to dokonalé. Nikdo nic lepšího nepředvedl.
 
V Maďarsku smí autobusy na dálnicích jet jen 80, tak to byla docela otrava. Potřebovali jsme se dostat na východní konec Budapešti. Obchvat ale ještě není dokončený, tak řidiči zvažovali, jestli jet kus po obchvatu a pak se vracet nebo projet centrem. Provoz ale moc silný nebyl, tak jsme jeli přes centrum, stihli jsme to těsně před setměním, tak jsme i něco viděli.
 
Po výjezdu z Budapešti už byla úplná tma, tak už toho moc vidět nebylo.
 
 
2.den so 28.6.
 
         Sapinta – Veselý hřbitov
         Sighetu Marmatiei – prohlídka města
         Klášter Barsana – nově vybudovaný klášter
         Ieud – 2 dřevěné kostely (nejhezčí a nejstarší) a skanzen
         Borsa – horské středisko
         ubytování v hotelu
         výjezd lanovkou pod hřeben, túra na hřeben a podle vodopádu zpět k hotelu
 
Po půlnoci jsme dorazili na Maďarsko-Rumunské hranice. Doklady nikdo vidět nechtěl. Přesto nás Martin všechny vyštval z autobusu abychom si na pumpě hned za hranicemi vyměnili pár Eur za Leu, abychom měli na vstupné na hřbitov kam jme měli dojet dřív, než se dostaneme do nějakého města se směnárnou.
 
První bod programu v Rumunsku jsme měli už ve 4:40 ráno. Byla to zastávka pod sedlem ????. Vzhledem k času nám jeho jméno uniklo, i když ho Martin říkal. Byl tam pramen, kdo chtěl, mohl provést ranní hygienu. Abychom si nemohli stěžovat, že nás Martin vyhání z autobusu v tak šílenou ranní hodinu, řekl nám, že v Rumunsku platí východoevropský čas. A že si hodinky máme posunout o hodinu dopředu. Takže, že není 4:40, ale už 5:40 a to už tak strašlivej čas není. Od toho okamžiku jsme začali používat rumunský čas.
 
Projížděli jsme vesničkami a městečky, všude byly:
         Rumunské vlajky a vlajky EU na každém druhém sloupu i na každé důležitější budově. Někdy sice už trochu roztrhaný, občas dokonce jen zbytek.
         Hnízda čápů a v každém celá rodinka
         Satelitní antény, často i několik, i na rozpadajících se ruinách. Na jedné jich bylo asi 5.
 
Do Sapinty na Veselý hřbitov jsme přijeli brzo, už v 7:00. Mělo to tu výhodu, že výběrčí vstupného ještě spali, tak jsme viděli hřbitov zadarmo. Největší zájem mezi fotografy na hřbitově ale vzbudil ježek, který se tam potuloval. A další důležitý fakt byl ten, že záchody byly zamčené.
 
Ve městě Sighetu Marmatiei jsme krom prohlídky města zvládli hlavní úkol, výměnu EUR za nové Leu. Měli tam lepší kurz než na pumpě na hranicích. Zašli jsme i na tržiště, ale nic moc. Pořádně jsme prozkoumali rumunský peníze (v noci na to nebyla chuť). Jsou z nějaký umělý hmoty, která se tváří jako papír, v jednom místě je i průhledná jako igelit (je tam samozřejmě nějakej průhlednej obrázek).
 
Pak jsme jeli do nově postaveného kláštera Barsana. Je tam prý nejvyšší dřevěná kostelní věž.
Pod klášterem byl u parkoviště zavěšený most přes říčku. Eva se tam šla hned houpat.
 
Bára konstatovala, že starý Rumunky maj pěkný nohy bez vad jako jsou křečovky apod. Někdo k tomu podotknul, že nebudou asi tak starý.
 
Pak jsme jeli do vesnice Ieudu, kde měly být dva dřevěný kostely, nejhezčí a nejstarší. Oba byly zamčený, ale Martin vždycky sehnal někoho kdo nám odemknul a vybral vstupný. Vstupný, ale nebylo vysoký, v přepočtu asi 14Kč.
 
V Ieudu jsme šli přes zavěšený most, který byl trochu nakřivo. Všichni šli u té vrchní strany, jen Eva tam hezky zakličkovala ke spodní hraně.
 
V Ieudu u nejstaršího kostela byl zajímavý zámek. Dřevěná kulatá tyčka s pohyblivě přidělaným plechem na konci. Tyčka se prostrčila otvorem ve dveřích, plech zapadnul do zubů na závoře a otáčením tyčky jí posunoval.
 
V Ieudu byl i miniskanzen. Na zahrádce tam pěstovali konopí. Někteří se k němu hned vrhali a fotili se u něj.
 
Vstupenky do kostelů byly ošklivý, byl to jen čtvereček papíru kde bylo napsáno pár slov a cena a dost. Určitě to natiskli doma na tiskárně na obyčejnej papír a pak to ručně rozstříhali.
 
Do Borsy (kde jsme měli ubytování) jsme dojeli už před 14. hod., tak jsme si jen dali věci na pokoje a vyrazili na krátkou túru do hor nad hotelem. Hned vedle hotelu byla sedačková lanovka. Byla vypnutá, ale když jsme přišli, tak nám jí pustili. Vyjeli jsme s ní pod hřeben. Z lanovky i z horní konečné byly nádherný výhledy na okolní hory. Na hřeben jsme pak došli pěšky, kousek jsme po něm šli. Viděli jsme tam stáda ovcí a koňů, jak se volně pasou. Pak jsme došli k vrchnímu konci údolí, kterým šla dolů prudká „kozí“ stezka. Šli jsme jí dolů. Po straně údolí byla ve skále vidět jeskyně, byla ale dost vysoko, tak jsme k ní nešli. Pak jsme sešli ke spodní straně vodopádu. Odtud už byla cesta o něco lepší, i když místy šla dolů taky hodně prudce. Pak jsme došli do hotelu a hurá na večeři.
 
 
3.den ne 29.6.
 
         Sedlo Prislop
         Klášter Voronet
         Klášter Humor
         Klášter Nemat
         Durau – ubytování v hotelu
 
Ráno jsme museli vstát poměrně brzo, odjezd byl už v 7:30, abychom stíhali program
 
První zastávka byla v sedle Prislop, byly tam pěkný výhledy na okolní hory. Stavěj tam novej železobetonovej kostel a vedle dřevěnou zvonici s vlajkou EU.
 
Zbytek dne jsme už jezdili jenom po klášterech. První byl Voronet, druhý Humor a poslední Nemat. V klášteru Humor byl hezkej výstup na obrannou věž. Schodiště bylo tak prudký a úzký, že to někteří účastníci vzdali. Výhled byla ale pěknej.
Voronet a Humor jsou ženský kláštery. Jeptišky byly netečný, studený, vůbec nekomunikovaly. Nemat je mužskej klášter. Mniši byli komunikativní a některý i srandisti.
Jeden hned u vchodu všechny návštěvníky kropil nějakou navoněnou vodou, asi vyháněl ďábla. Nejvíc si oblíbil Evu, tu vykropil několikrát, i při odchodu. Když jsme se s ním potkali uvnitř, s radostí se fotil s ženskými ze zájezdu. Evu dokonce lechtal. Kde asi?
 
V Nematu je obraz, který věřící podlézají, Eva s Bárou a několik dalších účastníků si to zkusilo taky.
 
Největší zážitek v těhle klášterech byly ale záchody.
V jednom byla dřevěná kadibudka bez prkýnka jen s dírou v zemi a košťátkem aby to člověk po sobě zamet do díry.
V jednom byly stavebně normální splachovací záchody, který ale asi nikdo neuklízel. Komentáře těch co tam nahlídli lépe neopakovat. Zřejmě to tak ale bylo úmyslně jako součást expozice, aby návštěvníci viděli jaké to dřív bylo. Jinde už totiž byly záchody normální, ale tady mohl návštěvník ještě nasávat historii.
 
Cestou do Durau jsme přejížděli Bikazskou přehradu po mostě, který se v přehradě větví, tvarově je podobný písmenu Y.
 
V Durau jsme bydleli v 3 hvězdičkovém hotelu. Recepční uměla jen rumunsky, jinak nic. Byla ale vycvičená, takže když jsme chtěli klíč od pokoje, vrazila nám do ruky papír a tužku a číslo pokoje jsme jí napsali.
 
V hotelové restauraci mají uprostřed sloup, který se z výškou rozšiřuje, vyrůstá z něj les a pak i hory.
 
Po večeři jsme se ještě šli projít po Durau, navštívili jsme místní „supermarket“ a klášter s kostelem. Eva s Bárou přišly do kostela dřív, tak dostaly kvašenej chleba trochu politej červeným vínem.
 
Eva se rozhodla že bude spát na balkoně, tak si tam přestěhovala matraci. Rušil jí ale potok pod hotelem, tak ho chtěla vypnout.
 
 
4.den po 30.6.
 
         Pohoří Ceahlau, celodenní túra
 
V 9:00 vyrážíme od hotelu k vstupní bráně do národního parku. Martin vybírá peníze na vstupné a ptá se ochranářů co je od loňska nového.
 
Jdeme po červeném pruhu a začínáme stoupat.
 
V Rumunsku mají značky několik tvarů. Pruh (pruh je tvarově podobný našim značkám, jen otočený na výšku), kolečko, kříž, trojúhelník. Jednou jsme viděli i čtverec. Barvy mají jako my, červenou, modrou, zelenou, žlutou.
Kvalita značení je různá, někde jsou značky téměř na každém druhém stromě, někde ale chybí, a to i na kritických místech, jako jsou rozcestí, odbočky, obchůzky plotu, apod.
 
Zhruba za hodinu jsme v prvním postupovém táboře u chaty Fantanele. Z Durau z výšky 780m jsme vystoupali do 1220 m. U chaty máme pauzu s výhledem, zájemci i s pivem.
 
Po chvíli pokračujeme ve výstupu. Další výškový tábor s pauzou je zhruba ve výšce 1600 m. Je tam pěkná loučka na hřbítku s výhledy na obě strany. Kousek od nás byly v trávě dvě kvetoucí protěže.
 
Eva se pod báglem zpotila tak hezky, že má teď na zádech z potu hezkýho zajíčka. Hlavička pod báglem, uši pod popruhy.
 
Po pauze opět pokračujeme, teď už je stoupání mírné, spíš jdeme mírně stoupající vrstevnicovou cestou a obcházíme dokola nejvyšší vrchol Toaca. Za ním přicházíme k meteorologické stanici. Dřív odtud vedly dřevěné schody až na vrchol, aby se meteorologům líp chodilo kontrolovat přístroje na vrchol. Od doby, co se data z přístrojů přenášejí po kabelu, schodiště chátralo. My už jsme viděli jen pár zbytků. Loni jich prý bylo ještě podstatně víc.
Vyrážíme tedy zdolat posledních 150 výškových metrů po kozí stezce.
 
Těsně po 13.hod . je vrchol Toacy (1900 m n.m.) dobyt.
Některé stoupání trošku zdrželo, ale za chvíli je celá Pěšácká skupina na vrcholu a chystá se skupinové foto. Někteří nasazují slavnostní vrcholový oděv, někdo jen kulicha, někdo i rukavice, ale na Evu nemá nikdo. Nasadila tříbarevnou pláštěnku s tygříkem a oranžovobílé pantoflíčky. Tak dokonalý vybavení neměl na vrcholu nikdo jiný.
 
Po nějaké době kochání a focení nastává sestup, nejdřív zpět k meteo stanici a pak dle instrukcí Martina po hřebenu k chatě Dochia. To už je pohodlná hřebenová cesta s krásnejma výhledama.
 
Na chatě Dochia mají pivo a polívku. Podle cedule mají polívky dvě, rumunsky neumí nikdo, obsluha zase krom rumunštiny neumí nic jinýho, tak náhodným výběrem volíme jednu z nich a čekáme co dostaneme. Některý dvojice takticky zvolili od každé jednu a chtěj porovnávat. Když jsou polívky připravený, zjišťujeme, že na pohled vypadaj úplně stejně. Jsou do červena, je v nich hodně zeleniny, chuťově jsou hodně cítit rajčata a pak je tam i maso. Jsou ale dobrý a jako všechny polívky, co jsme v Rumunsku měly, trochu nakyslý.
 
Po jídle vyrážíme přes hřeben k poustevně. Vlastní poustevna je historicko-architektonická perla. Je takový podlouhlý montovaný dům s plastovými okny – hrůza. Vedle je dřevěný kostel, jehož půlka slouží jako podejna suvenýrů. Nad kostelem na kopečku je na kovové konstrukci zavěšený zvon. Potkáváme tam i mnicha, nijak ale nereaguje a odmítá se bavit, asi drží bobříka mlčení.
 
Po chvíli pokračujeme dál, jen nikde nevidíme Pavla, tak předpokládáme, že šel napřed, tak jak to často dělal. Jdeme po červeném kříži, který nás dovede zpátky do Durau ke vstupu do národního parku.
Jdeme loukama, fotíme kytky, skály a výhledy. Eva často kytky očuchává, jedna ale páchne, ta se jí nelíbí.Cesta klesá jen mírně.
 
Bára si na sestup pořídila trekové hole technologie „doba dřevěná“. Dva neopracované klacky. Nějakým takovým by mohli lovci mamutů utloukat mamuta. I když vzhledem k velikosti klacku by to asi mamut přežil, no řekněme, že by s těmi klacky šlo utlouct dotěrného turistu. Bára ještě provedla vědecký výzkum která strana klacku bude lepší do ruky a která na zem. Vzhledem k tomu, že výsledky výzkumu ještě nebyly patentovány, nelze je zveřejnit. Nicméně klacky svou roli plnily dobře a když se přihlédne k jejich naprosto ekologickému původu a ceně, měli by se výrobci trekových holí začít bát.
 
Přicházíme k rozcestí a odbočujeme po značce, vcházíme do lesa a cesta začíná prudce klesat a jde pořád dolů a dolů.
 
Po nějaké době nás předcházejí dvě účastnice zájezdu a koukáme, že s nimi jde Pavel. Hned nám začal vyčítat, že jsme ho na poustevně zapomněli a že děvčata ho musela zachránit. No, „zachránily“ ho dvě nejmladší děvčata ze zájezdu, který tam byly samy bez mužskejch. A to nám Pavel vyčítal. Za to by nám měl děkovat.
 
Konečně přicházíme k vodopádu. Do té doby jsme šli sami, lidí nahoře bylo minimum. Tady je ale lidí docela dost. Dáváme pauzu, fotíme vodopád. Skládá se ze dvou vodopádů a mezi nimi je malý jezírko. Zespoda ho ale nevidíme, Martin k němu ale po boční skále vylezl.
 
Za chvíli pokračujeme dál, abychom stihli večeři. Zjišťujeme, že jsme odešli právě včas, potkáváme několik výprav dětí, které jdou proti nám k vodopádu.
 
Víme že musíme dolů, ale cesta nějak podezřele stoupá. Martin nám říkal, že tam bude několik terénních vlnek, ale tohle už je nějak moc. Pohled do mapy ale říká že jdeme správně, prostě cesta dřív než klesne do Durau, vystoupá ještě o 100 m, aby je následně hned zase ztratila. Pro trénovaný turisty to hrozný není, ale ti, co tolik tréninku nemají a po celodenní túře s převýšením přes 1000 m toho mají dost, je to milé překvapení.
 
Závěr je už nic moc zajímavá cesta lesem pořád z kopce. Do hotelu přicházíme včas, před večeří stíháme v pohodě i sprchu.
 
 
5.den út 1.7.
 
         Bikazská soutěska
         Lacu Rosu
 
Ráno opět balíme, po snídani nakládáme věci do autobusu a jedem dál.
 
Při snídani rozesmíváme Alenu. Začalo to prohlášením, že má na talíři před sebou nějak moc velký nepořádek a moc odpadků. Tak jsme jí tam začali odpadky přidávat.
 
Odjíždíme od hotelu a vracíme se na most přes Bikazskou přehradu. Za mostem vjíždíme na silnici, kde je povolen vjezd aut do 3,5t (autobus má asi 16t). Policajti nás nepotkali, tak těch pár kilometrů na hráz nemusíme šíleně objíždět.
 
Vjíždíme do Bikazské soutěsky. Po chvíli autobus zastavuje a my vystupujeme. To, co vidíme, je tržiště s kvantem kýčů pod stěnami soutěsky. Vyrážíme pěšky soutěsku po silnici. Po chvíli docházíme k druhému hejnu stánků. Pak jde silnice ještě kus soutěskou a pak několika serpentinami těsně nad sebou vystoupá nahoru. Tady je nový tunel, kterým se jezdí a vedle je starý. Jdeme tím starým, je prostě vysekaný ve skále, jinak nic. Až do roku 2004 jím jezdila auta. Nad tunelem nás čeká autobus, který nás mezitím předjel.
 
Pokračujeme autobusem kousíček dál na parkoviště pod jezerem Lacu Rosu.
 
Část lidí jde jen na procházku kolem jezera. My ale s Martinem vyrážíme na skálu Zabiják, která je kus nad jezerem. Hned za jezerem ztrácíme značku, někam prostě zabočila a na rozcestí nebyla. Martin se u posledního domu ptá a vyrážíme přímo do prudkýho kopce, pak cestička končí, tak jdeme lesem a za chvíli uvidíme cestu. A na ní je modré kolečko, naše značka. Pak dojdeme na louku s ohradou a značka zase nikde, naštěstí Martin ví, že ohradu musíme obejít zleva. Máme jít po modrém kolečku, vidíme ale červený pruh. Martin říká že jsme v Rumunsku a ať se tím nenecháme znervózňovat, jdeme za ním, značka nikde a najednou modré kolečko.
Pak je zase rozcestí a značky opět nikde, Martin jde jednou z cest a po chvíli se značka zase objevuje. Stoupáme nahoru na skály, když jsme nahoře, vycházíme na nádherně rozkvetlé louky. Značka opět nikde. Martin si to zamíří jedním směrem přímo přes louku a když přijdeme na její konec, vidíme na skále hodně nenápadné modré kolečko. Pak už jdeme lesem a mírně stoupáme k vrcholu. V jednom místě nás Martin upozornil, že tady odbočuje ta značená cesta, kterou půjdeme dolů. Opět značka nikde žádná.
Na vrcholu skály byla pěkná vyhlídka na jezero a okolí. Jezero vzniklo asi před dvěma sty lety, kdy ze skály, na které jsme teď byli, sjel velký kus a zahradil údolí.
Dáváme svačinku a Martin nám říká kde co je.
Pak začíná trochu pršet, tak vytahujeme bundy a pláštěnky a radši zahajujeme sestup. Déšť nebyl naštěstí ani silný ani dlouhý.
 
Vracíme se k parkovišti a domlouváme se, že si nejdřív dáme jednopivní pauzu před obchodem, kde jsou stoly se slunečníky a pak že si ještě obejdeme jezero.
 
Když přicházíme, sedí tam už děvčata, co nešla na kopec a jsou tradičně ve veselé náladě.
Ani jsme nestačili pivo dopít a začalo lejt, tak jsme se trochu přeskupili, aby na nás nepršelo a pivní pauzu protahujeme.
 
Když přestalo pršet, vyrážíme na obchůzku jezera. Na začátku cesta stoupá do kopce, aby nadešla utržený svah. Odbočku jsme přešli, tak lezem na zídku a využíváme schůdky, které si tam místní dali, aby mohli lépe ke šňůrám na prádlo. Pozorujeme zbytky stromů, které tam před zatopením rostly a po zatopení z nich zbyly jen kmeny pod vodou, ostatní uhnilo. Za chvíli zase začalo trochu pršet, obcházíme jezero za střídání deště a nedeště, takže fotky skal nad jezerem nic moc.
 
Po návratu na parkoviště vyrážíme dál. Sotva jsme přejeli na druhou stranu kopce, deštivé počasí zmizelo a svítí sluníčko. Na jednom průsmyku jsme si dali krátkou pauzu.
 
Přijíždíme do Sovaty, do lázeňského města u slaného heliotermálního Medvědího jezera.
Ubytováváme se v hotelu, který je památníkem své doby komunistického „luxusu“. Hotel je ve tvaru válce, který ční kus nad jezerem, takže je odevšad vidět. Uprostřed válce jsou výtahy a kruhová chodba, ze které se jde do pokojů, které jsou prstencovitě kolem dokola. Nábytek je z tmavého dřeva, stěny jsou obloženy tmavým dřevem, dlaždičky v koupelně jsou v kombinaci tmavá a světlá hnědá. Vršek koupelny je obložen děrovaným plechem. Ponurý luxus. Splachování záchodu je kovovým řetízkem, který prochází jednou dírou skrz vodorovný plech, při každém spláchnutí oka řetízku plech nadzvednou a ten pak se slušnou ránou spadne dolů. Geniální nápad. Kouzelně je taky spravenej odpad z umyvadla, asi se jim někde ve zdi ucpal, tak než aby to vyčistili, natáhli odpad husím krkem o kus níž a tam ho někam napojili. Ale fungovalo to.
 
Hned po ubytování jsme vyrazili na večeři, v tomhle hotelu jsme měli snídaně i večeře Švédsko-stolově.
 
Po večeři jsme vyrazili na obhlídku Sovaty. Když jsme vyrazili z hotelu, všimli jsme si ještě jedné architektonické lahůdky našeho hotelu. Zábradlí balkonů bylo z nějakého zlatého skla, ve slunci zlatě zářilo.
 
Sešli jsme dolů k Medvědímu jezeru ke vstupu na oficiální koupaliště a omrkli jsme cenu vstupného a otevírací dobu – už bylo zavřeno. Pak jsme vyrazili kolem jezera. Chtěli jsme zjistit, jaká je voda, ale kolem celého jezera byl plot s ostnáčem nahoře a nikde ani škvírka. Na první pohled z dálky voda vypadala dost nevábně, špinavě, tak jsme to chtěli prověřit. Došli jsme za jezero, kde odbočovala cesta kus dál, šli jsme po ní a došli jsme k dalšímu, ale menšímu jezeru. To bylo taky obehnané plotem a na koupání se tam platilo vstupné. V jednom místě plot dole úplně nedoléhal a pod ním už byla voda. Zkoušeli jsme tam strčit ruku, ale voda bylo dost hluboko a škvíra jen úzká, u lokte nás to vždycky zarazilo. Holky se ale nevzdaly, našly klacek, strčili klacek do vody a testovali teplotu a chuť – bylo to opravdu slaný.
 
Vraceli jsme se k Medvědímu jezeru a všimli jsme si, že z Medvědího do toho menšího jezera teče potůček vody, všichni jsme tam hned vyrazili a konečně se nám poprvé podařilo dotknout místní lázeňské vody. Byla teplá jako kafe.
Kousek dál jsme viděli přidělaný velký kus soli.
Šli jsme dál kolem Medvědího jezera a na další odbočce jsme opět zahnuli od jezera.
Šli jsme kousek podél potůčku a došli jsme k dalšímu jezírku, tohle bylo malé a nebylo oplocené. Kolem už byly svahy na kterých krystalizovala sůl, která se vyplavovala z podloží.
Jezírko pokračovalo úžinou do dalšího jezírka, které bylo jen o trochu větší. V obou těhle jezírkách žili miliony nějakech malejch vodních živočichů. V tom druhým jezírku se i někdo koupal a pak jsme zjistili, že se i mazal takovým černým hnusným bahnem. Došli jsme za jezero a tam jsme objevili sůl jako skálu, která vycházela až na povrch. Byla taková hezky tvarovaná, tak jsme si tam udělali pár fotek. O kus dál byl další výchoz soli na povrch. Pak jsme se zase vrátili k jezírku, obešli ho a po druhém břehu se vrátili k Medvědímu jezeru. Mezitím k jezírku dorazili další lidi co se tam šli koupat a bahnit. Pokračovali jsme kolem Medvědího jezera k další odbočce a tou jsme došli k našemu velkému překvapení opět k dalšímu jezírku. Tohle ale mělo jednu mimořádnost, jako jediné bylo sladkovodní. Bylo to poznat i tím, že tam kolem bylo rákosí a kuňkaly tam kvanta žab. Některé se daly i vyfotit.Když jsme došli zpět k Medvědímu jezeru, viděli jsme na něm kachny s káčaty, padla zajímavá otázka. Pokud žijou kachny na slaném jezeře, budou už mít maso dostatečně prosolené a nebudou se muset při pečení solit?
Doobešli jsme jezero a vrátili se zase k vstupnímu objektu koupaliště. Byla tam cedule, kde psali o jezeře různý informace. Jak je jezero hodně slaný, víc přebírá teplo ze slunce a nepouští ho zpět, ale ukládá do větší hloubky. Celou letní sezónu se jezero postupně víc a víc zahřívá, koncem sezóny může mít v určité hloubce až 50 stupňů.
 
Pak jsme si šli projít hlavní lázeňskou třídu. Mezitím už se téměř setmělo.
 
6.den st 2.7.
 
         Praid – solné doly
         Praid – solný kras
         Sovata – kopání v heliotermálním jezeře
 
Po Švédské snídani nasedáme lehce přejedený do autobusu a přejíždíme asi 10 km do města Praid. Martin nám cestou říká, že do dolu pojedeme důlním autobuskem spolu s horníky, přemýšlíme, co to asi bude. Vystupujeme na parkovišti a jdeme k pokladně. Martin kupuje lístky a přijíždí normální kloubový autobus. Vevnitř jsou nápisy v němčině a na okně je nalepený ještě ve velmi dobrém stavu plánek MHD Luzern. Po chvíli se autobus rozjíždí, odbočuje do boční ulice, která vchází do tunelu, který jde dovnitř do kopce. Po nějaké době autobus v tunelu zastavuje a otevírá dveře. Ostatní vystupují, tak vystupujeme taky. Když autobus odjede, je za ním vyrubaná větší prostora a v její stěně jsou dveře. Dav jde k nim, následujeme je. Za dveřmi je dlouhý klesající tunel s dřevěným schodištěm. Klesáme.
 
Pak otevřeme dveře a vcházíme do obrovské haly vyrubané v soli. Sůl je všude, na podlaze, na stěnách, na stropě. Všude kolem je hodně lidí i dětí. Asi v půlce haly z ní odbočuje do leva další obrovská prostora, která za chvíli zahýbá doleva. Pak je menší průchozí tunel a další obrovské haly. Lidi tady hrají badminton, pingpong. Jsou tu houpačky, skákací hrad, skluzavky. Kostel, kde zrovna slouží mši. Výstavní prostor, kde jsou fotografie, texty o historii těžby soli a model starého solného dolu. V tom modelu je jedna zajímavost, mají tam létající koně. On teda autor asi původně chtěl, aby byli na zemi, ale chybička se vloudila a jsou teď ve vzduchu. Pak tam samozřejmě byl stánek s občerstvením, prodejna suvenýrů, prodejna potravin, kavárna, záchody, místnost s internetem a na zdi antény k mobilům, aby i tady byl signál. Když jsme si všechno prohlídli, vyšli jsme druhým schodištěm nahoru k autobusovému tunelu. Nad schodištěm byl horník, který prodával krystaly soli, byly moc pěkný a nebyly drahý. Pak jsme počkali na autobus z Luzernu a vyjeli na povrch.
 
Pak jsme společně s Martinem vyrazili do solného krasu. Vyšli jsme po silničce z Praidu, obešli jsme dokola ten solný kopec, ve kterém jsme před chvílí byli. Z jeho druhé strany byl solný kras. Potok tam vyhloubil údolí v solných kopcích. Byly vidět svahy, ze kterých vykukovaly masivy soli, sůl se splavovala do údolí, cestou se zase usazovala, v údolí vytvořila bílé povlaky mezi trávou. Podle cedule v Paridu tady šla naučná stezka. Cedule jednotlivých zastavení tam byly, ale cesta mezi nimi označená nebyla. Jen na každém zastavení byl plánek. Tak jsme chvílemi šli po stezce, chvílemi jinudy, jak se to zrovna povedlo. Pak stezka přecházela přes potok na druhý břeh. Mostek tam samozřejmě nebyl, ale bylo teplo, tak brodění nevadilo. Zpátky jsme se vrátili po kopcích na druhém břehu potoka.
 
Pak jsme se vrátili do Sovaty a bylo vyhlášeno koupací volno. Od včerejška jsme věděli, že pokud na koupák přijdeme až v 16hod., budeme mít slevu. Tak jsme si dali chvíli pauzu a přišli tam těsně před šestnáctou. Téměř celé koupaliště bylo udělané na dřevěných podlahách, které byly nad vodou. Tak jsme leželi na dřevě na hotelových ručnících a pravidelně jsme se střídali ve vodě. Vždycky byla jedna skupina ve vodě a druhá hlídala věci a pak zase naopak.
Voda byla teplá jako kafe, moc neosvěžila a byla pěkně slaná. Každá oděrka slušně pálila.
Část jezera měli oddělenou provazem a tam se nesmělo, za tím provazem jezdil tam a zpět plavčík na loďce a zaháněl neukázněné plavce.
Eva zjistila, že na bočních dřevech jsou zelené řasy, tak si je dala na hlavu a dělala vodního živočicha.
Pak jsme začali diskutovat o tom, jestli když mají otevřeno jen do 18:00 hod., tak jestli to teprve v 18 začnou vyhánět, nebo jestli nás už vyhoděj před 18., aby přesně v 18 mohli zavřít. A taky jsme si říkali, jak to asi udělaj aby lidi vůbec dostali z vody.
Zjistili jsme,že technologii vyhánění měli dokonale propracovanou. Plavčík, co na loďce pendloval kolem provazu, dost dlouho před osmnáctou provaz podjel a začal pendlovat přes jezero v největší vzdálenosti od výlezu. Jezdil tam a zpět a pořád se pomalu přibližoval a když se k němu přiblížil plavec, zastrašoval ho veslem. Nikoho sice nepraštil, ale máchal s ním tak, že pro lidi to vypadalo dost nebezpečně, ale asi to měl bezpečně v ruce. Tímhle stylem postupně vytlačil skoro všechny. Eva, Bára a já jsme tam ale zůstali, s námi i několik Maďarů (nebo Rumunů hovořících maďarsky). Drželi jsme se blízko schůdků ven, ale pořád jsme byli ve vodě. Vymýšleli jsme, jestli by se nedalo něco dělat, třeba plavčíka na loďce převrhnout. Došli jsme ale k závěru, že by se veslem ubránil. Když viděl, že se nám ven nechce, začal na nás něco volat. Sice jsme mu nerozuměli, ale bylo jasné, že chce, abychom vypadli, že už chce mít padla. Tak jsme to holt vzdali a vylezli jsme.
 
Po večeři jsme opět vyrazili na procházku po Sovatě. Nejdřív si holky nafotily Medvědí jezero a výchozy soli a pak jsme šli na hlavní lázeňskou třídu. Nejhonosnější a největší budova měla před sebou ceduli Ministerstvo spravedlnosti. Asi nějaké školící či rekreační zařízení pro úředníky. Drze jsme vlezli dovnitř a otestovali jejich záchody. Pak se holky stavily na tržišti. Zpět jsme šli vedlejší souběžnou ulicí a pozorovali jsme žlutou trubku, co šla jen tak vedle chodníku, vypadala jako nějaké zábradlíčko. Pak z ní ale šla odbočka do plynoměru. Bylo to vedení plynu. Krabice plynoměru byla otevřená a Eva si vzpomněla na plynárenský den, kdy uspěla v soutěži o nejrychlejší montáž plynoměru. Tak si to vyzkoušela i tady (teda jen symbolicky).
 
7.den čt 3.7.
 
         Sighisoara
         Viscri
         Brasov
 
Ráno jsme zase zabalili, naložili věci a po snídani jsme vyrazili dál.
Dojeli jsme do města Sighisoara. Tam jsme společně s Martinem šli do historického centra nahoře na kopci. Martin to vzal zkratkou, tak jsme takovou úzkou uličkou, která vypadala, že jde někomu domů, prolezli hradbu a dostali se do centra. U brány byl „uvítací výbor“: 3 osoby v maskách, které vítaly každého, kdo přišel (samozřejmě hlavní bránou). Náš boční příchod je silně zmátnul, ale po chvíli se vzpamatovali a uvítali i nás. Hned za branou byl rodný dům Drákuly, kde je teď Drákulova restaurace. Nejdřív jsme samozřejmě vyrazili na záchod, který byl hned vedle Drákulova domu a pak už na prohlídku památek. Začali jsme věží nad bránou, kde bylo malé muzeum a hlavně byl z věže pěkný rozhled na celé město. Byly tam i šipky, kterým směrem a jak daleko jsou různá města. Byla tam i Praha a jižní pól. Na ten to už bylo pravdu jenom kousek.
Pak jsem se podívali křesťanského kostela, který byl vyzdoben muslimskými koberci. Zajímavá kombinace.
Dál jsme šli na náměstí a krytým schodištěm až na nejvyšší vrchol s kostelem. Prošli jsme i zadní uličky, kde zrovna kopali vodovod nebo kanalizaci. Potom jsme sešli dolů do novější části na náměstí a pak už zase zpět k autobusu.
 
Při přejezdu nám Martin vykládal o Drákulovi. O skutečné postavě, vládnul v určité oblasti a proslul tím, že pokud ho někdo neposlouchal, nechal ho nabodnout na kůl. Martin nám technologii nabodávání důkladně vysvětlil. Ty, co spáchali jenom něco menšího, nechal nabodnout na špičatý kůl – propíchlo je to a měli to rychle za sebou. Ty, co se ale provinili víc nechával napichovat na zaoblený kůl, aby si to pořádně užili.
 
Pak jsme jeli navštívit jeden z opevněných kostelů. Několik dohromady je zapsáno jako památka UNESCO. Jeli jsme do vesnice Viscri. Odbočka z hlavní silnice nebyla nic moc. Nejdřív jsme překvapili nějakou místní rodinu, která na silnici prala koberec. Tak ho kvůli nám museli dát pryč, abychom mohli projet. Na konci vesnice, kde jsme odbočovali z hlavní byla taková skupinka baráčků, byly barevný, stav nic moc, různě poslepovaný, měly satelity. Prostě cikánská osada. Za touhle vesničkou už na silnici moc asfaltu nebylo, ale silnice pokračovala dál, tak jsme jeli až jsme dojeli do Viscri. Tam už skončily i zbytky asfaltu. Autobus zůstal na návsi na hlavní křižovatce. Vesnička to ale byla pěkná, domy udržovaný, natřený. Bára prohlásila – Holašovice. Když jsme šli po dlouhé návsi nahoru směrem ke kostelu, uviděli jsme na jednom sloupu obrázek klíče a pod ním šipku. Jinak nic. Martin vyrazil tím směrem a opravdu tam byla paní, co měla klíče od kostela. Ke kostelu to ale bylo ještě asi 400 m, tak s námi nešla, ale poslala nás napřed a sama jela autem.
Z návsi jsme zahnuli do boční ulice, která měla taky moc hezký baráčky a kus dál už byla branka do kostelního parku. Paní nás mezitím předjela. Prošli jsme park a uviděli kostel. Jako kostel to ale moc nevypadalo, spíš jako hrad. Oválná hradební zeď s věžemi a střílnami a teprve uvnitř hradeb normální kostel. Zajímavý bylo to, že varhany byly vepředu nad oltářem. Šli jsme se i podívat na kostelní věž. Zdi měla tlustý jako někde na hradě. V moc dobrým stavu ale nebyla, dole provalenej kus klenby, zábradlí nikde. Schody byly nejdřív kamenný ve zdi a pak už dřevěný. Naštěstí držely, i když na nich bylo vidět že už něco pamatujou. Být to u nás, tak to bezpečák okamžitě zavře. V budově vedle kostela bylo muzeum života na vesnici. Bylo tam všechno možný, kroje, hrábě, pivní lahve, tkalcovskej stav. Bára si k němu sedla a vypadala jako že na něm opravdu pracuje.
 
Cestou autobusem z Viscri zpět na hlavní silnici někteří ukecávali Martina ať alespoň na chvíli zastavíme u té cikánské osady. Martin to odmítl. Proč asi?
 
Pak jsme dojeli do Brasova. Tam jsme se šli na chvíli projít po městě. Náměstí mají hezký, černý kostel taky, ale jinak nic moc. Našli jsme tam sámošku s potravinama, tak jsme koupili domů nějaký vína.
 
Pak už jsme jeli do Sinai. Cestou už Martinovi volali z hotelu, kde jsme?
Ubytování jsme měli v hotelu Sinaya. Tady bylo na recepci překvapení, měli tam zaměstnance, kterej uměl česky. Po tom, co jsme si dali věci na pokoj, nás ochotně odvedl do restaurace.
Hotel to byl dost velkej.
 
Po večeři jsme se šli projít po Sinaye. Všude samej hotel, skrz prochází hlavní silnice, všude hodně lidí. Věra prohlásila: Špindl.
 
 
8.den pá 4.7.
 
         Bucegi
 
Ráno jsme nasedli do autobusu a popojeli do vedlejšího střediska Busteni.
Tam jsme došli k lanovce a vyjeli s ní na Babele do výšky 2200 m.
 
Když jsme vycházeli z horní stanice lanovky ven, byl tam nalepený nějaký plakátek v rumunštině. Vzhledem k obrázku jsme pochopili, že tam píšou něco jako „Pozor medvědi“.
 
Počkali jsme na druhou kabinku lanovky, kterou přijel zbytek lidí.
Martin nám vysvětlil všechny možnosti kam se dá jít a jak se vrátit do hotelu.
 
Ještě kousek jsme popošli všichni společně a pak jsme se rozdělili na jednotlivé skupiny. Pět nás šlo s Martinem nejnáročnější variantu. Přes nejvyšší vrchol Omul a klášter s jeskyní Ialomita.
 
Šli jsme cestou po hřebenu, která jen místy trochu stoupala, jinak šla téměř po rovině. Když jsme vyjeli lanovkou, bylo trochu mlhavo a mraky, postupně ale mizely a mlha se rozpouštěla. V jednom místě jsme přecházeli zbytky sněhu, Martin se na něj vrhnul a začal holky koulovat.
 
Pěknou cestou s množstvím výhledů jsme došli pod Omul. Tam cesta začala trochu víc stoupat. Pod námi se páslo velké stádo ovcí.
 
Za chvíli jsme byli na Omulu, rozhlédli jsme se kolem, udělali fotky a šli jsme do chaty pod vrcholovou skálou. Všichni jsme si dali polévku, někdo čaj, někdo pivo. Martin si dal i klobásku.
Polévka byla dobrá, jak všechny místní polévky hodně zeleniny a lehce nakyslá.
 
Pak jsme udělali před chatou vrcholové foto a začali klesat do údolí Ialomita.
Šli jsme pořád níž a níž údolím. V jednom místě značka procházela skrz stádo krav. Potkali jsme i jejich baču, který na ně něco řval. Vůbec jsme mu nerozuměli, ale podle tónu to asi nic lichotivého nebylo. Řval na ty krávy, nás si nevšímal.
 
Pak jsme sešli dolů a zase uviděli nějakou ceduli v rumunštině, tentokrát dřevěnou a bez obrázku. Text se ale dal přibližně pochopit – Pozor medvědi.
 
Martin nám vykládal, jak ho blízko tohohle místa loni nebo předloni honilo divoký prase.
 
Pak jsme došli k místu kde stavěli nový klášter. Obešli jsme ho a za ním uviděli starý původní, kolem kterého byly postavené nové domy.
Pak jsme začali scházet po schodech dolů k potoku. Nad námi se tak volně táhla žlutá trubka, opět plyn. Pak klesla níž a tvořila v podstatě zábradlíčko.
 
Přešli jsem potok a vystoupali na druhou stranu ke klášteru Ialomita. Je postavený pod skálou na začátku jeskyně. Jeskyně měří několik set metrů a je oficiálně veřejně přístupná. Martin se šel zeptat kolik stojí vstupné do jeskyně. Dozvěděl se, že nesvítí světlo a jestli chceme, můžeme jít dovnitř zadarmo. Už dopředu nás Martin varoval, že kdo chce jít do jeskyně ať si vezme pohory a baterku. Na začátku jeskyně byl kousek betonové podlahy, ta ale rychle skončila. Dá se už šlo buď po klouzavém blátivém vápenci nebo po klouzavých dřevěných podlážkách či schodech. Místy ty podlážky byly už hodně zničený. V jedné větvi tekla po podlaze voda a podlážky byly nad ní. Hodně prken ale chybělo a ty, co zbyly, už byly taky trochu sešlý věkem. Když už na jednom místě těch prken chybělo moc, hodili tam kus železného plotu a šlo se po něm. Po nějaké době dokonce rozsvítili světlo, ale museli jsme dát Martinovi za pravdu, že i při rozsvíceném oficiálním světle je baterka nezbytná. Elektroinstalace taky vypadala už letitě, všude vrstvy rzi, naštěstí ale neprobíjela, protože na některých místech se nedalo projít jinak, než že se člověk držel elektroinstalace. Co se týká krápníků a podobné výzdoby, tak tam nebylo v podstatě nic. Jenom chodby a sály bez výzdoby.
 
Protože jsme měli dobrý čas, Martin rozhodnul, že se od kláštera nezačneme hned vracet, ale že sejdeme ještě kousek údolím k chatě s bufetem. U bufetu jsme si dali malé občerstvení a začali stoupat na hřeben, který jsme museli při návratu překonat. Cesta byla místy dost blátivá a po tom, co jsme už ten den ušli, bylo stoupání trochu náročnější.
 
Když jsme vyšli na hřeben, vyrazili jsme širokou hřebenovou cestou k místu Piatra Arsa. Tam je ve výšce 1950 m postavené velké tréninkové středisko se stadionem pro rumunské sportovce, které tam vybudovali za komunistů před nějakou olympiádou. Prošli jsme kolem střediska a pak i podle stadionu, kde na dráze trénovali nějací běžci. Ještě kousek za stadionem jsme šli téměř po rovině až k hraně kopce a pak začal prudký sestup dolů do údolí. Cesta se klikatila v prudkém svahu sem a tam a pořád prudce dolů. Když jsme sešli do úrovně kde začínal les, opět tam byla cedule pozor medvědi. Sešli jsme k místu kde bylo několik domů, tam jsme šli kousek po téměř rovné silničce. Pak z ní ale cesta odbočovala a opět prudce dolů. Tady nás Martin opustil a šel si prozkoumat jinou cestu. Odtud ale už cesta byla vydlážděná kamením, pořád to ale byla jedna serpentina za druhou a pořád další a další. Nepočítali jsme je, ale bylo jich opravdu hodně. Pak jsme sešli na silnici v lese a značku jsme samozřejmě nikde neviděli. Nejdřív jsme mysleli, že máme jít po silnici dolů, podle mapy jsme ale zjistili, že musíme jít po silnici kousek nahoru, tam se stočí mostem přes potok a začne klesat. Značku jsme pořád neviděli, tak jsme neměli jistotu, jestli jdeme správně, pak jsme jí ale uviděli v opačném směru. Došli jsme na větší silnici a pokračovali v klesání.Vešli jsme už mezi domy někde na okraji Sinay. Silnice se tam různě klikatila, byly z ní různé odbočky a značení nebylo ideální. Pak jsme došli do míst, kde natírali sloupy a vzali to důkladně i se značkami, takže značky nebyly a ani pod novým nátěrem nebyly vidět. Naštěstí nás Martin došel a šel s námi nejkratší cestou k hotelu. Bylo to dobře, protože jsme už přicházeli na poslední chvíli těsně před večeří.
 
Do hotelu jsme dorazili v 19:45 a od 20:00 byla večeře. Za tu čtvrthodinu jsme ještě stihli bleskovou sprchu a hurá na večeři. Při vykouknutí z okna jsme zjistili, že asi 5 minut po našem příchodu do hotelu přišla bouřka s pěkným slejvákem. Stihli jsme to akorát, měli jsme štěstí. Jen Pavel byl zklamán, že jsme nezmokli.
 
Už předem nás Martin varoval, že při večeři bude kulturní program. Byl tam nějaký folklorní soubor, který hrál, zpíval a tancoval. Martin říkal, že vždycky ke konci programu tanečníci vtrhnou mezi hosty a začnou je nutit aby taky tancovali. Dostali jsme instrukci, že kdo se chce tancování vyhnout má sledovat Martina a pokud se on zvedne a bude odcházet z restaurace, máme několik posledních vteřin na to, abychom zdrhli a nebyli polapeni tanečníky. Naštěstí nás nechali tanečníci najíst. V klidu jsme dojedli zákusek a pořád nic. Protože už bylo jasný, že nic dalšího k jídlu nedostaneme, nečekali jsme na povel k ústupu a odešli jsme. Martin pak říkal, že ještě asi čtvrt hodiny byl klid a teprve potom začali nutit lidi tancovat. Těsně před tím ale Martin se zbytkem našich účastníků zdrhnul.
 
9.den so 5.7.
 
         klášter Sinaia
         zámek Peles
         hrad Bran
 
Ráno jsme naposledy zabalili věci a po snídani jsme je naložili do autobusu.
Pěšky jsme pak vyrazili ke klášteru Sinaia. Sinaia se jmenuje proto, že kdysi někdo místní přivezl ze Sinaie kus kamene a ten pak zazdili do základů kláštera.
Jezdí sem za ním židi, v našem hotelu jich bylo hodně.
Klášter jsme si prošli. Kostel by zavřený, ale bylo otevřené okno, tak jsme si nafotili vnitřek.
 
Z kláštera jsme pěšky vyrazili k zámku Peles. Cesta byla lemovaná souvislou řadou stánků se vším možným. Většinou to ale byly kýče, jeden větší než druhý. Největší úspěch asi měli prodejci bumerangů, neslo si je hodně lidí. Nebyly to ale klasické zahnuté, ale byl to kříž ze dvou plochých dřívek spojených gumičkou. Čím víc nabarvenej, tím dražší.
 
Zámek Peles byl nádhernej. Hlavní prvek bylo dřevo. Z venku, ve všech místnostech. Všude ho byl hodně, různý druhy a nádherně vyřezávaný. Měli tam i výtahy, centrální vysavač… Na boty jsme si museli vzít návleky. Focení bylo striktně zakázaný, foťák musel každý zavřít do brašny. Kdo jí neměl, musel ho odevzdat do šatny.
Martin říkal, že vždycky tam bral průvodkyni v ruštině, ta ale nebyla, tak jsme dostali průvodce, který mluvil anglicky. Byl to takovej mrňous, naprosto bez smyslu pro humor. Jeho výklad byl vodopád dat a jmen, naprosto nudný nezáživný. Martin nám to překládal hodně volně a ještě přidával různé historky. Většinou je podával s humorem, tak jsme se všichni smáli, průvodce, ale vůbec nechápal čemu se smějeme, když to vykládá tak vážně a myslel si že se smějeme jemu. Trpěl asi nějakejma komplexama. Tak si vymínil, že překládat nebude Martin, ale Věra, která Martinovi s překladem pomáhala.Věra pak poctivě překládala všechno co průvodce říkal.
 
Pak jsme se pěšky vrátili k hotelu, nasedli do autobusu a vyrazili k hradu Bran.
 
Bran je prezentován jako Drákulův hrad. Je to ale jenom pohádka, Drákula tam nikdy nežil. Hrad je to ale pěknej, dole pod ním parčík a malý skanzen. Všude bylo hodně lidí a hodně stánků se suvenýry. Jak Martin prohlásil, Bran je takový Disneyland.
 
Byla to naše poslední zastávka v Rumunsku, tak jsme utráceli poslední rumunské peníze a bychom je nevezli domů. Pavel se rozhodnul, že poslední peníze projí, tak šel s Věrou ho hospody a dal si polentu a oba si dali pivo. Když ale přišlo na placení, zjistili, že nějak špatně spočítali peníze a mají málo. Naštěstí pro ně, nás tam ale bylo ještě několik, tak jsme prohledali peněženky a posbírali zbytky rumunských peněz co jsme měli. Nakonec chybělo jen asi půl leu. Alena naštěstí měla u sebe drobná Eura, tak jsme to dorovnali půleurem. Číšník se sice divil, ale po vysvětlení, že rumunský peníze už nemáme to akceptoval.
 
Pak už jsme vyrazili na cestu domů.
Projížděli jsme Rumunskem, projeli jsme i podél pohoří Fagaraš.
 
Martin nám rozdal dotazníky, abychom vyplnili, jak jsme byli se zájezdem spokojený. A říkal, že letos je novinka, že jeden vyplněný dotazník vylosuje a jeho autor dostane tričko. Dokonce měl na výběr ze dvou barev, modré a červené. Nikoho z nás bohužel nevylosoval.
 
V jednom místě byla silnice uzavřená. Objížďka pro osobní auta byla jen krátká a vedla přes most do 3,5 t. Pro ostatní auta byla objížďka hodně dlouhá, tak jsme ten most do 3,5 t přejeli.
 
 
10.den ne 6.7.
 
         cesta domů
 
Kolem půlnoci jsme dojeli na Rumunsko-Maďarské hranice. Mysleli jsme, že je jako při cestě tam projedeme bez problémů. Čekali jsme tam ale skoro dvě hodiny. Dalo by se říct, úřední šikana. Osobní auta vedle nás projížděly celkem bez problémů, ale autobusy stály a stály. Když už jsme konečně byli na řadě, přišel po dlouhým čekání rumunskej celník a zkontroloval pasy, pak jsme zase čekali pěkně dlouho a přišel maďarskej celník a zase zkontroloval pasy. Teprve pak nás pustili. Pak ještě řidiči museli vyřizovat další kolo byrokracie, tak jsme zase čekali. Měli jsme ale celkem štěstí, autobus za námi musel vyložit úplně všechno ven, z kufru i zevnitř a každý si musel stoupnout ke hromádce svých věcí.
 
Dál už byla cesta směr Budapěšť, Bratislava, Brno bez problémů.
 
Místo výsadku Černý Most se nám moc nelíbilo, tak Eva domluvila, že nám zastaví na Opatově. Při té příležitosti ještě od Martina dostala tričko CK Poznání, za to, že nás ostatní nalákala na tuhle dovolenou.

Ve 12:30 jsme vystoupili na Opatově.

Mirek

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA