Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podkarpatská Rus 24.7.-2.8.2009

13. 8. 2009

Podkarpatská Rus 2009

 

Den 1. pá 24.7.

Ráno jsem se podíval na internet jak to vypadá s vlaky a zjistil jsem, že večerní bouřka zastavila vlaky na hodně místech. Uvidíme jak dojedeme do Brna, místa odjezdu na Podkarpatskou Rus. Máme tam hodinu a tři čtvrtě rezervu plánovanou na večeři, tak uvidíme.

Sešli jsme se na nádraží v Holešovicích a zjistili, že vlak, kterým jsme chtěli jet nepojede, zůstal viset někde na Slovensku před popadanými stromy. Další vlak pojede o hodinu později. Myšlenka večeře v Brně se rozplynula, tak jsme vyrazili něco na večeři koupit. Další vlak přijel z Německa včas. Vrhnul se na něj páteční dav ze dvou vlaků, ale naštěstí se všichni vešli a dokonce si všichni sedli, i když to vyšlo jen tak tak. Jenže nebyla lokomotiva, i ta visela na Slovensku za stromy. Naštěstí se našla náhradní, tak jsme vyrazili s 15 minutovým zpožděním. Bohužel ale byla lokomotiva pomalejší než ta,která nás měla vézt, tak nestíhala a zpoždění narůstalo. Nakonec jsme na místo srazu v Brně před Grandem dorazili 5 minut před odjezdem. Rychle jsme naložili věci a 10 minut po 18 hod. Jsme vyrazli směr Podkarpatská Rus. U autobusu jsme zjistili, že místo dvou průvodců je jen jeden, protože hlavní průvodkyně onemocněla. Tak s námi jede jen Honza. V Břeclavi jsme naložili další 2 účastnice zájezdu a u pumpy doplnili poslední zásoby jídla a pití na cestu. Další zdržení nás bohužel čekalo hned za Břeclaví. Policie tam měla nějaké cvičné manévry, kde trénovala nováčky, tak nám tři čtvrtě hodiny kontrolovali technický stav autobusu, fotili kola, vážili autobus, … a celé to ukazovali nováčkům. Bohužel tam bylo hodně komárů a už bylo šero, nalítalo nám jich hodně do autobusu, tak jsme se pak zabývali jejich vyvražďováním.Pak jsme konečně vyrazili směr Bratislava, kde jsme nabrali další 3 účastnice. Další policajt nás zastavil v noci na okruhu kolem Budapešti a zase něco kontroloval. Navíc nechtěl pustit potřebné na záchod. Ten den snad byly nějaké celoevropské policejní manévry. Po téhle kontrole jsme zajeli na první pumpu, kde potřební vyrazili na záchod. Čistota nic moc. Pak už naštěstí žádné komplikace nebyly a pokračovali jsme dál bez problémů. Dokonce je už hotový dálniční okruh kolem Budapešti až k dálnici na Miskolc, takže jsme celou Budapešť objeli po okruhu a nemuseli jsme městem.

 

Den 2. so 25.7.

Ráno jsme zastavili vedle silnice ještě v Maďarsku kousek před ukrajinskou hranicí a udělali si hygienickou pauzu. Pak nám Honza ještě dal poslední instrukce jak se chovat na hranicích a vyrazli jsme. Honza nám taky rozdal papírky, které Ukrajinci vyžadují a které jsme museli vyplnit. Jméno, datum narození, číslo pasu, kam jedem, proč tam jedem, …. a všechno dvakrát. Jednu půlku si vezmou při příjezdu a druhou oraženou nám vrátí a musíme jí odevzdat při odjezdu. Kdo papírek ztratí, bude mít při odjezdu problémy, ale nakonec dle slov Honzy odjede. Kdo ale ztratí pas, z Ukrajiny neodjede. Maďaři nás moc nezdržovali, tak jsme popojeli do fronty před ukrajinskou celnicí.Tam se ale zrovna střídaly směny, tak se nějakou dobu nic nedělo. Před vjezdem na ukrajinskou celnici je zúžený prostor mezi zátarasy a v silnici otočné hřeby, aby nikdo nechtěný neprojel. Taky je tam rentgen, ten už ale naštěstí nepoužívají. Na tomhle místě jsme nafasovali papírek, na který jsme pak na celnici museli nasbírat 3 razítka. Jedno za kontrolu papírů k autobusu, druhé ze pasovou kontrolu a třetí za celní kontrolu. Jedna paní potřebovala na záchod ještě před pasovou kontrolou, tak šla. Hned na ní vyběhli, že musí zůstat v autobuse. Když jim Honza ukrajinsky vysvětlil, že nutně potřebuje na záchod, milostivě jí to dovolili. Po pasovém odbavení jsme popojeli až za záchod, tak nás tam vyrazilo víc. To už jim nevadilo. Tak jsme udělali hlouček před autobusem a čekali až řidiči s Honzou vyřídí papíry k autobusu. Tomáš vytáhnul foťák a chtěl vyfotit náš autobus.Hned k němu naběhl celník v maskáčích, řekl mu že se to nesmí a zkoumal mu všechny fotky co měl na kartě, jestli tam není nějaká z celnice. Naštěstí Tomáš ještě nic nestihl vyfotit, tak mu jen vynadali a zahnali nás zpět do autobusu. Po chvíli se objevil řidič s Honzou i s posledním razítkem na papírku a tak jsme mohli vyrazit k druhému zátarasu, který nás dělil od Ukrajiny. Tam jsme odevzdali papírek a vyrazili dál. Honza si liboval jak to šlo tentokrát hladce a rychle. Na hranicích jsme strávili jen něco přes dvě hodiny a stálo to 100hřiven a 2 piva. Jindy to prý bývají běžně 4 hodiny a může to být i déle.

Jeli jsme po hlavní silnici přes Berehovo do Mukačeva. Silnice byla na rovině, ale asfalt byl samá díra a občas jedna nebo více krav, tak se moc rychle jet nedalo. V Mukačevě jsme dorazili pod hrad, zaparkovali autobus a pěšky začali stoupat na hradní kopec. Počasí bylo pěkný, tak byly hezký výhledy. Most do hradu přes příkop byl z tlustých fošen, ale už v nich byly díry, tak jsme radši koukali kam šlapeme. Naštěstí ale ty díry nebyly skrz, jen k další vrstvě fošen. Ještě jsme si nestihli vyměnit místní peníze (hřivny), tak Honza zaplatil vstupné za všechny s tím, že pak to od nás vybere. Někteří chtěli jít za Honzou do pokladny když platil vstupný, bába na ně ale začala ječet a vyhnala je. Nikdo nechápal proč. Pak nás pustili do hradu. Tam ještě Honza potřebným zaplatil i hradní záchod a vyhlásil individuální prohlídku. Byla tam směsice všeho. V jedné části historický nábytek a obrazy a sochy, jinde výstava moderních obrazů, v podkroví vycpanej divočák,medvěd a model hospody v životní velikosti, dole vězení s vycpaným vězněm a katem. Měli tam i sál sponzorů, kde byly hokejky, nějaké moderní výrobky, cihly, …. a taky nějaká fotka Brežněva a model hlavy neandrtálce. Moc pěkné byly i dvě vyhlídkové terasy, jedna byla přímo nad městem a na vysokém sloupu byla socha orla. Hrad původně postavili Maďaři a taky jsme je na prohlídce hodně potkávali a jména na hradě byla taky většinou maďarská. Z hradu byl vidět novější silniční most přes řeku. Hned vedle něj byly další dvě mostní podpěry a na nich několik nosníků. Přemýšleli jsme proč tam jsou. Jestli tam mají připravené náhradní nosníky, kdyby nějaký v mostě prasknul. Nebo to při stavbě špatně spočítali a nějaké jim zbyly, …. ???? Po prohlídce hradu jsme sešli zpět k autobusu a popojeli do centra. Honza řek, že s námi půjde najít směnárnu a pak že bude volno na nákupy a prohlídku města. Bank a směnáren bylo na hlavní ulici hodně, ale bylo sobotní poledne, tak byly všechny zavřený. Najednou jsme uviděli bankou, z který někdo vycházel. S nadějí jsme tam vyrazili. Otevřeli jsme dveře a hned jsme dostali informaci, že je polední pauza. To že je nás přes 30 jim bylo jedno, prostě je polední pauza. Vyrazili jsme dál. Kousek dál byla otevřená směnárna, stoupli jsme si do fronty. První dva vyměnili a třetímu řekli, že došly peníze. Hledali jsme dál. Další směnárna byla uvnitř nějakého otevřeného obchodu, paní v obchodě nám sdělila, že směnárník někam odešel, že neví kam ani kdy se vrátí. Hledali jsme dál. Konečně jme našli směnárnu, která byla otevřená a měli dost peněz. Kurz byl za 10EUR 111Hřiven. Po výměně jsme šli nakoupit jídlo, abychom měli na další den na oběd. Pak jsme šli na oběd. Honza nám dal tip na hospodo-bufet, kde se dá rychle, slušně a levně najíst. Našli jsme ho, Honza tam už seděl, tak jsme ho požádali o doporučení. Zjistili jsme ale, že už mají jen boršč a pelmeně (minutky by trvaly moc dlouho) tak jsme si je dali a k tomu pivo. Boršč i pelmeně byly průměrný, ani špatný, ani skvělý, pelmeňů bylo dost málo. Pak jsme se sešli u autobusu a vyrazili do hor na naše ubytování.

Mukačevo je na rovině, ale kousek za ním začínají hory, tam jsme zamířili. Jeli jsme po hlavním silničním tahu na Kyjev, silnice byla dobrá. Jeli jsme podél řeky Latorice a pořád pomalu stoupali. Asi po 55km jsme z hlavní silnice (I.třídy) odbočili na silnici (II.třídy) směr okresní město Volovec. Silnice už byla o poznání horší, ale byla to silnice. Projeli jsme Volovcem a vyjeli na sedlo. Kousek za ním u odbočky už na nás někdo mával. Zastavili jsme. Dostali jsme instrukci, že máme vystoupit, všechny věci nechat v autobuse a dojít těch 500m k ubytování za autobusem pěšky. Odlehčený autobus se vydal krokem štěrkovou cestou do kopce. Kousek za odbočkou jsme vyšli na hřbet a dál už šla cesta téměř po vrstevnici. Taky se nám otevřely krásné výhledy na okolní kopce. Došli jsme k našemu ubytování. Byl to areál ve svahu nad vesnicí pod spodním koncem sjezdovky. Šli jsme si dle instrukcí sednout do baru/jídelny, kde nás uvítali panákem vodky Nemirof a pak proběhlo rozdělování pokojů. Část pokojů byla ve větší budově, zbytek byl v dřevěných srubech. Nakonec jsme dostali jeden celý 8 lůžkový srub. 10 lůžkový bohužel nebyl, tak Petra s Tomášem byli v protějším srubu s dalšími lidmi.Očekávali jsme, že kvalita ubytování nebude nic moc. Když jsme ale vlezli do srubu, byli jsme v šoku. Všechno nové, čisté. V přízemí jeden dvoulůžkový pokoj s balkonem, obývák s krbem a druhým vchodem na balkon, kuchyňský kout s lednicí, rychlovarkou, mikrovlnkou, nádobím, záchod se sprchou a druhý samostatný záchod. V patře pak byly tři dvoulůžáky, každý s balkónkem a další záchod se sprchou. A každý ještě dostal ručník a osušku. Navíc hned za chatou byl takový ten přenosný kruhový bazén. No prostě luxus.Eva si samozřejmě tradičně hned přestěhovala matraci na balkón a tam pak celý týden spala.

Vybalili jsme a za chvíli byl sraz na prví malou tůru. Od našeho ubytování jsme šli dolů a procházeli vsí Podobovec, na jejímž horním konci jsme bydleli. To už byla ta pravá Podkarpatská Rus. Každou chvíli jsme potkávali krávy, kozy, ovce, slepice, … a samozřejmě po cestě bylo značné množství odpadních produktů jejich trávicího traktu. Někdy až tak husto, že byl problém se vyhnout. Jinak samozřejmě většina domků ze dřeva. Došli jsme na rozcestí, kde jsme uhnuli doprava do kopce, vyšli jsme z vesnice a loukami jsme šli dál směrem Pilipec. Nad námi byly hory (polonina Boržava) a všude kolem louky a malá políčka a taky krávy, koně, … Přešli jsme menší hřbet a klesli k vrchnímu konci obce Pilipec. Podél potoka jsme pak pomalu stoupali, až skončily domky, vešli jsme do lesa a objevila se bouda s výběrčím vstupného na vodopád Šipot. Vstupné bylo 2 hřivny (asi 5 Kč). U boudy byl i plánek, kde bylo, že k vodopádu vedou 2 cesty. Jednou z nich jsme vyrazili a za chvilku jsme došli k vodopádu. Byl pěknej a docela velkej a i vody bylo dost. Místní se v něm dokonce i koupali. Udělali jsme několik fotek a vyrazili cestou k vršku vodopádu. I ze shora jsme ho nafotili (z zdola byl hezčí) a pak jsme se vydali druhou cestou zpět k výběrčí boudě. Pak už jsme se jen stejnou cestou vrátili na ubytování. Kus pod vodopádem na začátku Pilipce byly stánky se suvenýry, tak hned většina lidí zkoumala, co by se dalo koupit.

Po návratu na ubytování jsme šli na večeři a pak jsme šli brzo spát, abychom dospali deficit z nočního přejezdu.

Den 3. ne 26.7.

Ráno jsme vstali a po snídani jsme vyrazili na tůru – okruh kolem vesnice Raztoka, která byla severovýchodně od našeho ubytování. Autobus jsme nepotřebovali a vyrazili jsme pěšky po cestě kterou jsme přijeli. Když jsme scházeli k silnici přidalo se k nám stádo krav a kus tůry nás doprovázely. Pak ale uviděly travnatou louku a žrádlo zvítězilo nad turistikou. My jsme šli dál. Po silnici jsme vystoupali na sedlo a tam jsme silnici opustili a po širší cestě jsme vystoupali na hřeben k menšímu vysílači. Tam se nám otevřely krásné výhled na okolní kopce. Šli jsme pořád severním směrem po hřebenech s výhledy. Raztoku jsme měli po pravé ruce v údolí. Neustále jsme stoupali. Pak jsme vešli do lesa a lesem došli na nejvyšší bod naší cesty na kótu 1009 severně od Raztoky. Tam náčelník vyhlásil obědovou pauzu. Po chvilce z lesa vyběhli dva psi a zamířili k nám. Nejvíc zkoumali co kdo má k jídlu. V dálce vyšli dva lovci, jejich páníčci a volali je zpět. Psi ale nereagovali. Někdo pak začal jednoho z nich hladit. Pes zalehnul do trávy a slastně se nechal drbat. Po jídle náčelník zavelel odchod a kolem lehce přirozpadlého pomníku jsme vyrazili jihovýchodním směrem zpět k domovu po hřebenu na druhé straně Raztoky než jsme přišli. Teď už cesta většinou klesala. Došli jsme k budově kde byly 3 stožáry a nějaké další konstrukce. Byl to nějaký bývalý vojenský vysílač. Teď už z toho zbyly jen antény pro mobily. Klesali jsme dál. Náčelník se už nemohl dočkat až dojdeme k hospodě U leva. Po chvíli už hospoda, která ležela dole u silnice začala být vidět. Měla svítivě zelenou barvu, nebyla k přehlédnutí. Začalo pršet, tak jsme vyndali bundy a pláštěnky, ale do hospody to už nebylo daleko. Přeháňka ale byla jen krátká, tak když jsme dorazili do hospody, pršet přestalo. Sedli jsme si venku pod slunečník u největšího stolu a šli si dovnitř pro pití a nahlásit co budeme chtít k jídlu. Majitel hospody uměl česky, tak komunikační problémy nebyly. Taky jsme tady poznali místní systém vaření v hospodách. Když přijde víc lidí a chtěj jíst, musí si buď jídlo objednat dopředu, nebo holt musí vybírat z úzkého sortimentu a musí čekat dost dlouho, než se to uvaří. K výběru jsme měli boršč, vývar s nudlemi, domácí klobásu s rýží, domácí klobásu se zelným salátem a chlebem, pivo a několik druhů vodky. Nějaká kola a nealko bylo taky. Něco jako jídelní lístek nemají a cenu se člověk obvykle dozví až při placení. Taky tam měl v chlaďáku plechovkový Starobrno. Když jsem to ukázal náčelníkovi, reagoval slovy „Tak už vím, kde se při minulém zájezdu řidiči zbavili nevypitýho piva“. Z této nabídky jídel jsme si vybrali boršč a klobásu se zelným salátem. Když si objednali všichni, Natálka vyrazila do kuchyně a začala vařit. Pršet už přestalo a vylezlo sluníčko, tak jsme seděli venku s pivem a hodnotili dosavadní průběh zájezdu. Taky jsme si všimli dalšího místního obyčeje. I nově postavená hospoda nemá záchod a v lepším případě, jak to bylo tady, má někde za domem dřevěnou kadibudku. Tady byly dokonce kadibudky dvě M a Ž. Taky jsme pozorovali psa domácích. Polehával před boudou a najednou se zvednul a vlez do boudy. Chvilku potom začalo pršet. Byli jsme ale pod slunečníkem, tak nám to nevadilo, i když pár direk v něm bylo a přesně pod jednou z nich měl Jirka půllitr, tak mu tam trochu přikapalo. Pak najednou pes vylez z boudy a za chvilku přestalo pršet. Že by na Ukrajině místo předpovědního domečku s panáčkem a panenkou používali psa, kterej vylézá a zalézá do boudy podle počasí? Déšť dlouho netrval, ale trochu se ochladilo, tak jsme se přesunuli dovnitř do hospody. Právě ve chvíli, kdy se začal roznášet boršč. K boršči ještě patřil „talířek od Natálky“ kde byl kousek chleba namazanej škvarkovou pomazánkou, dva kusy hodně ohnivý papriky, česnek, cibule a kus špeku. Holky co si daly vývar ale talířek nedostaly, k vývaru prý nepatří. Když si ale řekly, tak dostaly taky. Boršč byl dobrej, nejlepší co jsme na téhle dovolené měli. Pak donesli i klobásu. I u ní byl kus ohnivý papriky. Klobása byla taky dobrá. Po jídle jsme vyrazili abychom zdolali poslední 3km k našemu ubytování. Vešli jsme do vesnice Podobovec a za chvilku jsme došli k místnímu obchodu. Vešli jsme dovnitř abychom se podívali jak to tam vypadá a ochutnali nějaké místní dobroty. První nás zaujalo, že tak zhruba polovina regálů v obchodě obsahovala vodku a další alkohol. Sortiment byl široký. V ostatních věcech už výběr moc velký nebyl,ale nakoupit se tam dalo. Samozřejmě tam měli sčot, vedle něj ale ležela kalkulačka. Technologie prodeje probíhala tak, že pokud někdo kupoval něco vážené, prodavačka cenu spočítala na kalkulačce a pak jí „zadala“ do sčotu. Petra si chtěla koupit mlíko, řekli jí, že ho neprodávají, ale ať chvilku počká a za chvíli přišla nějaká paní a donesla půllitrovu petku s čerstvým mlíkem. Sice v něm plavala moucha, ale bylo asi opravdu čerstvý. Pak jsme došli na ubytování.

Po večeři jsme ještě poseděli v baru. Náčelník vytáhl kytaru a hrál, mimo jiný i ukrajinský lidovky.

 

Den 4. po 27.7.

Po snídani jsme autobusem vyrazili směr Siněvir. První zastávku jsme udělali v okresním městě Mižirja. Hlavní cíl zastávky byly nákupy. Zrovna tam byly trhy, tak milovnice nákupů byly v transu. Když jsme se pak sešli u autobusu, začalo předvádění kdo co sehnal. Eva sehnala dva ponorný vařiče a Bára nízký gumáky. I tady byl problém najít záchod, ani tady jím hospody nebyly vybavený, tak jsme si vyžádali krátkou zastávku cestou. Zastavili jsme na sedle Kamjanka a uviděli ceduli „Toalet“. Byla to kadibudka v prudkým svahu, kde dole byla akorát díra a z ní to padalo do údolí. Nešel tam nikdo a všichni se rozprchli po křovích. Pak jsme pokračovali dál do Siněviru. Dojeli jsme na parkoviště pod Siněvirským jezerem a vyrazili pěšky k jezeru. U závory stál výběrčí a kasíroval vstupný. Od každýho si vzal 2 hřivny a tím to bylo vyřízený. Něco jako vstupenky jsme za celou dovolenou neviděli. Stoupali jsme asfaltkou k jezeru. U jezera byla vyhlídková terasa, u ní stánek se suvenýrama a před ním vycpaný tvor, před který se lidi mohli za 5 hřiven vyfotit. Původně to asi byl medvěd, ale hlavu a přední nohy mu předělali na bobra, takže to byl pěknej hybrid. Obešli jsme jezero, prohlédli si pomník Sině a Vira a sešli zpět k autobusu. Další na programu byla návštěva vesnice Sloboda, která je asi 4 km nad parkovištěm, kde jsme stáli. Měli jsme jít pěšky tam i zpět, protože tam už nešla asfaltová silnice, ale jen hlinito štěrková cesta (teda pro Ukrajince to silnice byla a jezdil po ní i místní autobus). Náčelník tam nechtěl náš autobus pustit, ale řidiči řekli, že to zkusej a uvidíme. Asi po 300m jsme píchli, takže jsme vysedli a šli podle původního plánu pěšky a řidiči měli o zábavu postaráno. Sloboda je jedna z nejodlehlejších obcí. Šli jsme podle nádherné horské říčky, která ale byla plná odpadků a hlavně  PET lahví. Nejvíc odpadků ale bylo přímo ve vesnici. Podívali jsme se i do místního krámku kde krom všudypřítomné vodky měli i trochu jídla, drogerie, použitej kočárek a kus karburátoru. Před dalším obchůdkem byli tři domorodci. Jeden ležel v trávě u plotu a ani se nehnul. Další dva seděli na schodech. Jeden se pak klátivě zvednul a navazoval družbu s našima děvčatama. Spíš je ale používal jako oporu aby se neskácel do trávníku. Pak jsme se vraceli kolem místní školy, kde zrovna opravovali schody, někdo se zeptal a tak nás pozvali ať se podíváme dovnitř do třídy. Pak jsme se vrátili na parkoviště. Řidiči mezitím kolo vyměnili tak jsme vyrazili na cestu zpět. Když jsme projížděli Siněvirem jel před náma místní cyklista, asi měl „lehce“ upito, protože kmital mezi krajema silnice po nedefinovatelné křivce. Předjet se nedal. Najednou z boku vyrazil nějaký člověk, chytnul ho jednou rukou za řídítka a druhou za rameno a srazil ho z kola na kraj silnice. Mohli jsme jet dál. Pak se před náma objevily krávy. Jedna z nich přesně ve chvíli kdy jsme jí předjížděli se rozhodla, že uhne prudce doleva. Dostala pohlavek od boku autobusu, tak radši pokračovala rovně. Kus za Mižirjou začala v autobusu pískat nějaká signalizace. Řidič zastavil a snažili se to nějak spravit. Nepovedlo se to, ale autobus naštěstí jel, tak jsme dojeli za zvuků alarmu. Autobus holt neměl svůj den.

Zpáteční cestu jsme opět vylepšili návštěvou hospody U leva. Předchozí den při večeři Honza vyhlásil, že kdo chce U leva šašlik ať se přihlásí, napočítal porce a ráno při cestě do Siněviru nahlásil počet. Díky tomu jsme měli šašlik, no v podsatatě to byl špíz z vepřovýho, ale byl moc dobrej. K tomu samozřejmě pivo a vodka.

 

 

Den 5. út 28.7.

V úterý bylo nádherné počasí, tak byla v plánu túra po hřebenech poloniny Boržava, která bylo přímo nad naším ubytováním. V původním plánu bylo, že od ubytování vyjdeme na Velký Věrch, pak na nejvyšší vrchol poloniny Styj, pak zpět k Velkému Věrchu a pak kus po hřebenu a nakonec dolů k ubytování. Od ubytování na Velký Věrch bylo ale převýšení asi 1000m a řadě lidí se to nechtělo stoupat pěšky, tak se Honzy zeptali, jestli by se nedal domluvit zil, který by nás vyvez někam na hřeben. Naštěstí to řekli asi dva dny předem, tak Honza měl čas Zil domluvit.Když jsme šli na snídani, už stál Zil před jídelnou a jeho řidič motorovou pilou vyráběl další lavici na korbu, abychom se všichni vešli. Prkno, které dal příčně do půlky se prohýbalo, tak uříznul kus trámu a narval ho pod prkno. A přestože trám neměřil a uříznul ho jen tak od oka, trefil se, trám tam pasoval. Po snídani jsme si vzali bágly a začali nastupovat. Bylo nás docela dost, tak jsme se museli trochu přimáčknout k sobě, ale vešli jsme se všichni. V terénu to pak mělo výhodu, byli jsme vzájemně tak utěsněný, že nikdo při průjezdu dírama po korbě nepoletoval. Úplně včas jsme nevyjeli, ale zpoždění nebylo velké. Začali jsme sjíždět obcí Podobovec dolů k rozcestí na Pilipec. Cesta byla hodně špatná, tak se jelo pomalu, navíc byly okolo stromy, tak každou chvíli někoho učesala větev. Jedna zatáčka byla tak prudká, že to Zil nedokázal otočit, tak jsme museli couvat, ale nakonec jsme projeli. Na rozcestí jsme uhnuli doprava a začali stoupat na hřbet, který odděluje Podobovec od Pilipce. Po jeho přejetí jsme klesli do Pilipce a kousíček jeli dokonce po asfaltu. Až sem jsme jeli stejnou cestou, kterou jsme v sobotu šli na vodopád Šipot. V Pilipci jsme přejeli potok a najeli na cestu, která nás měla dovést až na hřeben. Cesta měla klasickou místní kvalitu, tak jsme museli jet pomalu. Pořád jsme stoupali a postupně se nám odkrývaly nádherné výhledy. Po nějaké době začal motor kuckat a pak chcípnul. Došel benzín. Obávali jsme se aby nás tady nevysadili. Sice jsme už byli hodně vysoko, ale na hřeben bylo pořád docela daleko. Řidič vylez, vytáhnul kanystr a dolil nádrž. Pak asi na třetí pokus nastartoval a jeli jsme dál. Cestou jsme neustále potkávali místní česače borůvek. Každý měl hřeben a hřebenovali. Dojeli jsme k  vrchnímu konci lanovek a stoupali jsme pořád dál. Výhledy byly nádherné. Pak jsme v dálce před sebou na naší cestě uviděli zaparkovaných několik aut nákladních i osobních. Mezera mezi nima moc velká nebyla, tak jsme začali přemýšlet, jestli projedeme. Dojeli jsme k nim a zastavili, bylo jasné, že pokud neuhnou, neprojedeme. Náš řidič vylez a šel se s nima domluvit. Pak přišel a oznámil nám, že dál nejedeme a šel nám dát žebřík ke korbě, abychom mohli slézt. Honza se zeptal proč už to dál nejde a dozvěděl se, že dál už je tak špatná cesta, že se nedá bezpečně projet. Zvažovali jsme, jestli je cesta dál opravdu tak špatná, nebo jen sběrači borůvek jsou líný s autama uhnout. Byli jsme ale už hodně vysoko a na hřeben to nebylo daleko, tak jsme vystoupili a vyrazili pěšky do kopce směr hřeben. Kus byla cesta ještě dobrá, když jsme ale došli do první serpentiny, uznali jsme, že tudy jet by asi opravdu nebylo to pravé. Těsně před serpentinou byla zaparkovaná motorka se sajtkárou, když jsme jí viděli, hned jsme si vzpoměli na německé motorky z filmů z druhé světové války. Jako by jim z oka vypadla. Stoupali jsme dál, všude kolem borůvky, občas sběrači, modrá obloha, krásné výhledy, prostě polonina jak má být. Z jednoho místa bylo vidět i naše ubytování. Za chvíli jsme už byli na hřebenu ve výšce asi 1500m. Tam nám Honza ukázal téměř celou naší dnešní trasu. Poloniny jsou nezalesněné kopce, tak pokud není mlha, je tu orientace snadná, všechno je vidět. Tím, že jsme nahoru vyjeli, ušetřili jsme hodně času i sil a trasu jsme mohli projít v klídku beze spěchu. Vyrazili jsme po hřebenu směrem Velký Věrch. Těsně pod ním vyhlásil Honza pauzu, tak jsme se najedli. Dál jsme pokračovali vrstevnicovou pěšinou pod Velkým Věrchem směr Styj, nejvyšší vrchol poloniny Boržava. Celá cesta vedla střídavě mezi borůvčím a trávou. Pěšina byla vyšlapaná docela do hloubky a uzoučká, takže to vypadalo, že jdeme v úzkém kanálku a taky jsme si občas zakopávali nohou o nohu. Pod Styjem byly vidět nějaké bílé fleky. Honza nás varoval, že na Styji stál dřív vojenský radar, a že když ho zbourali, nechali v okolí velké množství nepořádku. To bílé byly obkladové desky radaru, byly všude kolem. Dorazili jsme na Styj (1681m), nahoře byly opravdu zbytky radaru, tři základy kruhových budov a kvatum obkladových desek a dalších zbytků. Krom toho tam byl typický ukrajinský vrcholovník – betonový sloupojehlan s kovovou konstrukcí kolem. Po kratší pauze jsme vyrazli zpět stejnou cestou na Velký Věrch. Tentokrát jsme ho neobcházeli a zdolali jeho vrchol (1598m). I tady byla typická vrcholová kovová jehlanová konstrukce, jen chyběl betonový prostředek. Tady byla další pauza, všichni zalehli do trávy a relaxovali. Po nějaké době Honza zavelel odchod a zahájili jsme sestup směr naše ubytování. Šli jsme po bočním klesajícím hřbetu. Pořád jsme klesali. Po nějaké době jsme došli k vrchnímu konci vleku a Honza nám řek, že to je vlek, jehož dolní konec je hned vedle našeho ubytování. Vykoukli jsme přes hranu a opravdu. Nejkratší cesta vedla přímo dolů sjezdovkou. První vyrazil dolů Jirka, vzal to ale moc blízko stáda ovcí, které se tam páslo, tak ho jejich hlídací pes trochu odehnal. Po chvilce jsme zahájili sestup i my. Stádo jsme radši obešli větším obloukem. Sjezdovka byla červená, tak to byl docela prudký kopec. Po celodenní túře kolena dostala pořádně zabrat. Sestup jsme zvládli a o příchodu do chaty jsme se nejdřív postupně vrhli do sprchy. Do večeře byl ještě čas, tak jsme si dali židle ven a seděli jsme za chatou u bazénu. Byla to skvělá pohoda, ale něco tomu chybělo. Vzal jsem si peníze a šel do baru. Bylo zamčeno. Vedle služebního vchodu ale seděl Honza a pil pivo. Ptal jsem se, proč je zavřeno a že po túře by to chtělo pivo. Honza mi řek, že připravujou večeři, takže je zavřeno a zeptal se kolik těch piv chci, načež mi je šel dozadu objednat. Za chvíli Viki přinesla piva, zaplatil jsem je a donesl je k chatě. Teprve teď to byl ten správný relax při kterém jsme si vychutnávali zážitky z celého dne. Krásné počasí, hory, výhledy, ….

 

 

Den 6. st 29.7.

Ráno jsme po snídani vyrazili autobusem opět do Mižirje, tam jsme udělali krátkou nakupovací pauzu. Při ní jsme stihli i návštěvu kostela. V celém městě to byla jediná hezká budova. I když okolí bylo značně kýčovité. Kostel byl ve svahu nad silnicí a vedly k němu schody s terasama. Na jedné terase byla socha labutě u jezírka, jinde zase obraz na zdi krytý jasně modrým nablýskaným plechem. Pak jsme vyjeli autobusem na sedlo Kamjanka, vystoupili a vydali se po hřbetu směr Siněvir. Cesta byla široká a vedla mezi pastvinami a domky domorodců. Všude kolem krávy, ovce. U jedné chaloupky stála paní. Někdo od nás se s ní dal do řeči a ona nám všem nabídla ať se podíváme k ní do chaloupky. Všichni vytasili foťáky a vyrazili. Chaloupka byla dřevěná a dveře byly z druhé strany, vedle nich na stěně byl přidělaný botník a vedle něj věšák. Místo rohožky byl menší koberec  kde dva zajíčci hráli (jeden na saxofon, druhý na buben) a vedle nich tančil medvěd se šátkem. Druhý medvěd to vyjeveně pozoroval. Hned za dveřmi byla kuchyňka s kamnama, stolem a postelí. Vlevo se vcházelo do pokoje, kde byly dvě postele, stůl a police s jídlem. Strop byl nízký, jen tak tak jsme se pod něj vešli.Vedle domku byl chlívek a v něm prasnice s několika malejma. Paní se pak chtěla vyfotit s Honzou, tak si je všichni fotili. Pokračovali jsme dál opět mezi pastvinama. Ke konci cesty jsme prudce sešli dolů do Siněviru. Autobus nás měl čekat u kostela. Cestou jsme šli kolem „Paláce kultury“, ošklivé budovy kousek před kostelem. Když jsem přišli ke kostelu, koukali jsme, že kolem je lešení a polystyrenové desky. Zateplovali kostel. Nějak jsme to nechápali, všude kolem chudoba, ale kostel zateplujou. Autobusem jsme popojeli do Koločavy k bývalé četnické stanici, ze které je dneska hospoda, zaměřená hlavně na Čechy. Jídlo jsme měli objednaný den dopředu, tak na ten náš nával byli připravený. Den před tím nám Honza říkal, že pokud si neobjednáme dopředu, můžem čekat na jídlo klidně tři hodiny, že maj jenom dvě pánve. Díky objednávce jsme se ale najedli celkem rychle a mohli pokračovat dál do místní školy, kde je pamětní síň Ivana Olbrachta. Paní Natálie, majitelka hospody Četnická stanice a správcová pamětní síně umí česky, tak Honza nemusel povídání o Olbrachtovi a Nikolovi Šuhajovi překládat. Pak jsme vyšli na školní chodbu, kde byly okna směrem na školní hřiště. Viděli jsme romantický obraz, kde na lavičce pod okny seděla mladá milenecká dvojice a kochala se romantickým pohledem na hřiště a hory za ním. Na hřišti se pásly krávy, kozy a slepice a bylo tam jen trošku odpadků. Za levou brankou byla velká hromada odpadků a u ní se pásla další kráva. Pravá koločavská romantika. Koločava bez odpadků by nebyla ta pravá Koločava, byly tu téměř všude. Na chodbě školy jsme za rohem objevili na zdi zavěšený požární koutek. Byl tam i kýbl na hašení, měl jen jednu drobnou mušku. Dno k bokům nedoléhalo jen o slabé 3cm. Pak jsem pěšky vyrazili do skanzenu. Bylo to asi 1km obcí, ale nebyla tam silnice, jen hlinito-štěrková cesta mezi domy, tak autobus zůstal na asfaltové silnici. Šli jsme kolem jednoho krámku a právě v tu chvíli se jedna kráva, která se potulovala po silnici rozhodla, že se tam podívá. Vešla na terásku a chtěla jít dovnitř. V to chvíli jí ale jeden z místních nakopnul, tak to kráva vzdala, nákup odložila na jindy a odkráčela. Kus před skanzenem se k nám připojila jedna koza, nejvíc si ale oblíbila Evu a šla pořád za ní. Pak se ale nechala ode všech fotit a drbat. Kus před skanzenem jsem přecházeli po mostě říčku, pod mostem byla trochu větší hloubka, tak se tam koupaly místní děti a kolem, i v řece, byly klasicky odpadky, hlavně PET lahve. Vešli jsme do skanzenu. Je úplně nový a ještě tam některé věci dodělávají. Krom domků je tam i železniční expozice, bohužel je to ale jen kus kolejí, kde je lokomotiva a vagóny. Jezdit není kde. Ze skanzenu jsme viděli, že v horách kousek od nás se nějak podezřele zatahuje. Pak se ozval první hrom a za chvíli se přihnala bouřka s lijákem. Schovali jsme se pod verandy skanzenových domů a říkali si, že je to jen bouřka a že to za pár minut přejde. Jenže se to v horách pořád točilo a nepřestávalo to, tak jsme holt museli vyrazit zpět k autobusu v dešti. Po hliněné ulici tek proud vody místy široký téměř přes celou cestu a místy i několik cm hluboký. Skrz to jezdily auta a často i rychle, tak jsme vždycky přemýšleli kam až ta špinavá břečka docákne. K autobusu jsme se úspěšně dostali. Další bod byl hrob Nikoly a Eržiky. Protože pršelo, šlo tam jen několik lidí. Ostatní čekali v autobusu. Bára šla zatím do místního železářství a koupila si zubatý srp. Říkali jsme jí, že si měla koupit i kladivo, ale znova už do železářství nešla. Pak jsme popojeli ke kostelu kde je hrob četníků. Pak už jsme vyrazili na cestu zpět. Když jsme přejeli sedlo,silnice byla najednou suchá. Pršelo jen v údolí Koločavy, za kopcem už ne.

 

 

Den 7. čt 30.7.

Ráno jsme opět nasedli do autobusu a popojeli jen pár kilometrů do sousedního okresního města Volovec. Tam jsme dojeli blízko k vlakovému nádraží. Společně jsme došli na nádraží. Očekávali jsme ohyzdnou budovu, ale nádraží bylo sice malý, ale docela hezký a nově opravený. Honza ověřil odjezd vlaku, řek že lístky koupí pro všechny a řek nám v kolik se máme v nádražní hale sejít. Ráno Jirka dostal nápad, že jako nejlepší suvenýr by byl ovčí nebo kravský zvonec. Hned vedle nádraží bylo tržiště, tak jsme se šli podívat co tam mají. Zvonec ale nikde nebyl.Ani nic jiného zajímavého jsme tam neobjevili, tak jsme ještě prošli hlavní ulici a vrátili se k nádraží. Ptali jsme se Honzy, jestli se smí fotit nádraží (po zkušenostech na hranicích). Honza nám řekl, že nádraží i vlaky se už fotit smějí. Nesmějí se ale fotit tunely. Pokud někdo bude fotit tunel a ostraha tunelu ho uvidí, nahlásí to a v příští stanici fotografa seberou a odvezou na výslech. Vlak přijel ještě o chvilku dřív, než měl psaný příjezd. Šli jsme k němu, ale někdo se Honzy zeptal, jestli je to opravdu náš vlak. Správným směrem to jelo, ale co kdyby. Honza objevil za oknem strojvedoucího malou špatně viditelnou cedulku Lviv, tak jsme už věděli, že je to náš vlak. Bylo to něco ve stylu našich starých panťáků. Uvnitř byly dřevěný lavice. Ještě jsme se ani nerozjeli a už do vagónu vešly dvě průvodčí, každá měla na starosti jednu stranu vagónu. Honza jim oznámil, že má lístky za nás všechny, ani je nechtěly vidět, ani nás nepočítaly. Pak si nás Honza zinkasoval za jízdenky i vstupné na hrad v Mukačevě. Asi po 10 minutovém čekání jsme přesně na čas vyrazili. Žádná velká rychlost to nebyla, ale krajina kolem byla hezká, tak nám to nevadilo. Místní rodina za námi si vyndala z tašky jídlo, rozložili si ho na lavici a pustili se do něj. Na to byly dřevěný lavice ve vlaku ideální, na nějakým textilním potahu by se jedlo špatně. Lidi vedla nás zase měli sebou malý štěně a to na lavici hned po rozjezdu usnulo. Dojeli jsme k první zastávce, zastavili a čekali až přijde čas odjezdu. Začalo být jasné proč vlaky na Ukrajině jezdí včas. Jezdí se pomalu a na každý stanici i zastávce je dost času. Prostě žádnej spěch. Stoupali jsme serpentinama a po mostech k sedlu Beskyd. Dojeli jsme k prvnímu tunelu a ze zvědavosti koukali jak vypadá ostraha tunelu. Vedle vjezdu do tunelu stál voják se samopalem a pozoroval vlak. Přemýšleli jsme co asi v těch tunelech maj, že je tak hlídaj. Projeli jsme nejdelším vrcholovým tunelem a zastavili na stanici Beskyd kus za sedlem Beskyd. Vystoupili jsme a vydali se směrem na sedlo Beskyd. Podle map jsme měli jít po silnici. Jak je na Ukrajině dobrým zvykem, to že je na mapě silnice, ještě neznamená, že tam bude i ve skutečnosti. „Silnice“ byla vymletá cesta se kterou by i Zil měl problém. Vyšli jsme na sedlo a tam uhnuli na hřebenovou cestu, po níž šla hranice oblastí. Za první republiky to byla hranice mezi Československem a Polskem. Teď je to hranice mezi Zakarpatskou a Lvovskou oblastí. Hledali jsme staré hraniční patníky, ale žádný jsme nenašli. Z hřebenu byly nádherné výhledy, svítilo sluníčko, nikam jsme nespěchali, prostě idylka. Po zdolání nejvyššího vrcholu hřebenovky Javorník (829m) jsme začali klesat a na jedné loučce Honza vyhlásil obědovou pauzu. Našli jsme si svůj stín a vybalili jídlo. Po nějaké době jsme pokračovali opět hřebenovými loukami. Když už jsme se blížili k Volovci, kam jsme měli dojít, Honza začal hledat kudy sejdeme z hřebenu. Minulý zájezd se šla z Beskydu jiná trasa, nebyla ale hezká, tak nám Honza vybral lepší. A vybral dobře. Jen to tam nikdo neznal a ukrajinské mapy přesností neoplývají, tak chodit podle nich bývá občas dobrodružné. Odbočili jsme z hřebenu a začali klesat. Vešli jsme do lesa a narazili na rozcestí, přemýšleli jsme kudy dál. Přímá cesta se stáčela doleva a to by nás dovedlo jinam než jsme chtěli, tak jsme odbočili doprava. Hned za odbočkou bylo několik popadaných stromů, tak jsme je museli překonat. Cesta klesala prudce dolů. Pak jsme došli k potoku, před kterým cesta uhýbala doleva. To byl špatný směr, my jsme potřebovali rovně. Jenže tam byl potok a za ním prudký svah nahoru. Pochopili jsme, že jsme sešli o údolí dřív a pokud chceme do Volovce, musíme tohle údolí překonat. Podle potoka do kopce šla ještě jedna cesta. Vyrazili jsme po ní a doufali, že se nám potok podaří nějak překonat. Cesta šla pořád do kopce, ale byla slušná. Zpět jsme nabírali tu výšku, kterou jsme lesem sešli. Pak jsme došli k pásu pokácených stromů a cesta pod nimi zmizela. Nezbývalo, než přes ně nějak přelézt. Bylo to docela náročné, ale podařilo se to. Kousek dál zase cesta pokračovala a za chvíli nás vyvedla na louku, kousek od místa, kde jsme z hřebenovky sešli dolů. Přes louku jsme vyrazili na boční hřeben, který měl už ten správný směr na Volovec. Po chvíli jsme potkali baču, který hlídal krávy na pastvě. V jedné holínce měl tlustou ošoupanou knihu, na jejímž obalu zbyla jediná věc, rudá hvězda. Co to asi čet? Jirka se ho hned ptal, jestli by od něj nemoh získat zvonec. Bača řek že ano, že ho ale vymění pouze za ženu a hledal pohledem mezi našimi děvčaty ten pravý slovanský tip. Na tenhle obchod Jirka nepřistoupil. Honza se bači zeptal kudy nejlíp do Volovce, tak nám bača ukázal cestu. Pak jsme opět po hřebenech s výhledy došli na kraj Volovce. Tam jsme měli počkat na autobus, který mezitím dojel pro kolaře do Siněviru. Kousek před silnicí byl malý obchůdek, tak jsme se před ním utábořili a na autobus jsme čekali tam. Honza volal řidičům a dozvěděl se že přijedou nejdřív za hodinu. V obchůdku také točili pivo (v téhle oblasti běžná věc, že v obchodě točí pivo), tak nám nic nechybělo. Jen na takový návaly nebyli zařízený, tak měli málo půllitrů. Kdo dopil, musel ho jít hned vrátit aby se dostalo i na ostatní. I nepivaři ale byli spokojený. Měli i zmrzlinu, perníčky, sýry, bonbóny, …. prostě vše potřebné. Sedělo tam s náma i několik místních a tak Jirka vyslovil své přání koupit zvoneček. Jeden z místních odešel a za chvíli přines jeden pravej starej ovčí zvonec. Jirka ho znalecky očuchal, líbil se mu, tak si ho koupil. Když už jsme se začali zvedat, že půjdem na hlavní silnic k autobusu, přišel další místní s dalším zvoncem. Koupila si ho Petra. Ještě jeden místní řek že doběhne domů pro zvonec a vyrazil. Už přijel autobus a on pořád nikde. Na poslední chvíli se ale objevil, tak si mohla zvonec koupit i Alice.

 

 

Den 8. pá 31.7.

V noci a ráno půlku z nás přepadla střevní chřipka, tak jsme holt místo výletu na úzkokolejku polehávali v blízkosti záchodu. Ani část zdravejch na úzkokolejku nejela a dali relaxační den s malou procházkou a válením se v okolí. Eva, která spala na balkoně, nám říkala, že večer bylo docela rušno, že se hrálo na kytaru a některý písničky prý byly zajímavý. Například píseň „KDYŽ SE RŮůže červená“ a jiné. Honza nám jí pak při cestě domů nechtěl zazpívat, jen zarecitoval několik slok.

 

Den 9. so 1.8.

Ráno už nám bylo docela dobře, střevní chřipka ustoupila, což bylo před zpáteční cestou dobré znamení. Honza ještě domluvil prohlídku dřevěného kostela ve vedlejší vesnici Pilipec. Po snídani jsme vyrazili autobusem. Dojeli jsme tam a čekali před kostelem až skončí mše. Pak nám místní kněz řek něco o kostele, o jejich víře i o místních lidech. Honza nám to překládal. Pak jsme popojeli k modelům dřevěných kostelů. Někdo se na ně šel podívat, někdo skončil v prodejně suvenýrů před nimi. Pak se už jelo autobusem zpět na ubytování. Na 15hod. Byl vyhlášen odjezd. Dobalili jsme, naložili věci do autobusu a vyrazili jsme domů. V Mukačevě byla ještě pauza na poslední nákupy, na utracení posledních hřiven. Pak už jsme vyrazili směr Berehovo a hranice do Maďarska. Na hranicích jsme byli jediný autobus, tak jsme šli hned na řadu. Na ukrajinské straně jsme stáli jen asi hodinu a bylo to za 6 piv a jednu minerálku. Nejlepší byl jeden celník v maskáčích. Řek si o pivo a když ho dostal, vyšla z budovy nějaká celnice, asi jeho nadřízená. Bleskově se sehnul a strčil plechovku za okap a začal cvičit aby to vypadalo, že si dává rozcvičku. Koukali jsme na něj z autobus a řvali jsme smíchy. I na maďarský straně jsme byli jediný autobus. Nejdřív celníci dlouho zkoumali řidičům kolečka a pak nastal dlouho očekávaný okamžik. Všichni z autobusu ven, otevřel se kufr autobusu a začalo losování kufrů a tašek. Vítězové měli tu možnost pochlubit se celníkům i všem ostatním svým špinavým prádlem. Asi nejlepší byl jeden kufr, který byl asi balený pod tlakem, tak ihned po otevření se z něj na všechny strany rozletěly špinavé slipy. Celník, který nám zavazadla prohlížel se vždycky když nahmatal nějakou lahev usmál, prohlédnul si jí a položil jí vedle. U nikoho ale nenašel víc než 2 povolené lahve. Z jedné tašky vytáhnul láhev vína, opovržlivý pohled, který na ní hodil dával tušit, že to asi nebude nejlepší ročník. I u Maďarů jsme strávili asi hodinu, tak jsme pak ještě využili jejich záchod a vyjeli směrem domů.

 

 

Den 10. ne 2.8.

Cesta probíhala bez problémů a první ranní větší zastávku jsme měli na pumpě těsně před Bratislavou. Pak už jsme jen v Bratislavě a na pumpě u Břeclavi vyložili některé účastníky a v 7:40 jsme dojeli do Brna ke Grandu. Část lidí chtěla jet do Prahy co nejrychleji, tak se vrhli na první žlutý autobus a měli štěstí, bylo ještě volno, tak hned v 8:00 odjížděli směr Praha. My ostatní jsme se shodli, že to chce v první řadě snídani a že autobusu už máme dost a pojedeme radši vlakem. Došli jsme na vlakové nádraží kde akorát otevírala restaurace/kavárna. Spokojený byli všichni, byla dršťkovám něco sladkýho, pivo, preso i čaj. A v hale byl stánek pekárny, kde měli čerstvé pečivo sladké i slané. Po jídle jsme šli koupit lístky a přesunuli se na nástupiště. Vlak přijel asi s 8 minutovým zpožděním. Nastoupili jsme a měli pro sebe kupé. Jinak vlak moc plný nebyl. Přestože to bylo EC z Vídně, daly se stahovat okénka, jen jejich stahování bylo dvoumužné, jeden člověk s ním nehnul. Vyrazili jsme ku Praze. Vlak jel dobře, jediná zastávka byla v Pardubicích, jinak to nikde nestavělo. A jeli jsme i rychle. Už v Pardubicích jsme byli na čas a přestože nás na několika místech přibrzdili, přijeli jsme do Holešovic o 3 minuty dřív. Cesta do Prahy byla naprosto pohodová.

Tak kam pojedeme příští rok?

Mirek

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA