Jdi na obsah Jdi na menu
 


Koločavská balada

4. 1. 2010

Koločavská balada

Koločava - představa romantické vesnice s dřevěnými roubenkami rozházenými po posečených stráních poloniny, oddělených od světlého nebe pásem tmavých smrkových lesů. Na jedné ze strání malebný hřbitůvek se zdobenými vyřezávanými kříži a rezivějícími pěkně kovanými mřížkami. Taková byla má představa, se kterou jsem nasedala ono teplé středeční ráno se skupinou do autobusu a odjížděla směrem k okresnímu městu Mežgorie, pracovně přejmenovaném na Medžugorie. Na ono ošklivé panelákové městečko jsme se s Evou vysloveně těšily, protože při jeho první pondělní návštěvě se nám v něm podařilo zakoupit kynuté plněné buchtičky a na trhu se směsí všeho zakoupit výrobky technického rázu, v ČR již nesehnatelné. Navíc jsme věděly, kde je s největší pravděpodobností jediný použitelný záchod ve městě, takže jsme věděly, že nás nic nezaskočí. Zakoupily jsme buchtičky a dál pátraly po teplých smažených vdolečkách šiškovitého tvaru, které však zmizely s pondělním trhem. Eva se vydala oblédnout kýčovitý kostel svatého Petra a Pavla a já sebrala odvahu k návštěvě masny na autobusovém nádraží, které zjevně nahrazovalo chybějící centrální náměstí a v jeho okolí byl nejčilejší obchodní ruch. Obchody nemají výklady a je proto obtížné zjistit, co se v nich prodává. Někdy je přesná indetifikace poměrně obtížná i v prvních minutách po vstupu. Mohla z toho být docela prima hra, kdyby bylo více času. Nebylo, čarokrásná Koločava čekala. Nejdřív  jsme se vydali pěšky ze sedla do vesnice Siněviru polní cestou, do které se opíralo slunce a lemovali ji voňavá políčka se sušícím se senem a s kupičkami s typickými plechovými stříškami. Dolní část cesty lemovalo erodované koryto potoka s šupinově poskládanými bloky břidlice a světle hnědé krávy popásavající se mezi chomáčky jalovců. Dusno pomalu dostupovalo svého vrcholu, když jsme se sklátili na sedadla našeho busu fy Jančík a dozvěděli jsme se, že ona bájná Koločava se táhne asi 20 km několika údolími. Většina osazenstva se těšila na gurmánské překvapení v místní České hospodě. Oběd zapadal do ukrajinské hry: objednej si oběd a nechtěj vědět co to bude a jaká je cena. Záleží pak na každém, jak si individuálně nastaví své očekávání, a zda je překvapen příjemně či nikoli. Kupodivu, druhá alternativa má o hodně širší škálu možností.

Tři Tamboři Eva, Jirka a já jsme vtipně zakoupili čtvrtku melounu a těšili se, jak se v tom strašném horku natáhneme někam do stínu na zelený pažit a pojíme na čerstvém vzduchu. Pravda, když jsem se rozhlížela podél cesty, po několika minutách jsem zjistila, že všechny ploty k silnici na sebe jeden s druhým těsně navazují a je prakticky nemožné najít průnik. Ale to už jsme brzdili u rybníčka se vzrostlými vrbami, kdosi vykřikoval něco o kachničkách, takže mi problesklo hlavou, že takové štěstí snad ani ..... no, tento pocit vymizel prakticky okamžitě, poté co zrakový nerv předal mozku informace o okolí. Na břehu rybníčku ležela změť zahnívajících větví, nikdy nehnijících igelitových pytlíků, velké množství husích exkrementů a těžko indetifikovatelných částí nejrůznějších předmětů z oblíbené umělé hmoty. Naštěstí Jiří svým ostrým zrakem objevil v dáli u zdi jakéhosi domu, který mohl být opuštěnou továrnou, ale i obývanou ubytovnou, volnou lavičku se stolečkem, zvoucí k posezení. Klopýtavě jsme se vydali využít oné pohostinnosti, vyhýbaje se tu čerstvým hromádkám, tu živým housátkům. Lavička byla v pořádku, zrada nás čekala na stole. Přes půlku desky se táhlo rozlité cosi, v kterém byly nalepeny mouchy požitkářky. Stěží jsme našli pár centimetrů na rohu, kde jsme odložili těch několik kil melounu. Stůl stál před obchodem, což se opět nedalo poznat, na rozpadajícím, se betonovém soklu, takže jsme rázem získali přehled o celém širokém okolí. Vlevo bylo odpadkové pole, kde uprostřed plastových lahví na nás přívětivě kýval záchodový domeček s otevřenými dveřmi. Před námi neupravené záplatované prašně betonové prostranství nikoho, vpravo další vchod kamsi, na jehož římse zapustily kořeny břízky, které však nemohly zlidštit tu zónu zmaru, bídy, rozpadu a hnusu. Jedno velké smetiště v údolí majestátných hor.

Podnikli jsme výpravu do magazinu. Hlavní pult pouze vodka a víno, boční i něco trvanlivých potravin, čokolád, ale nic typicky ukrajinského. Jirka požádal slečnu o dva různé druhy vodky, aby se mohl večer trochu vzpamatovat. Úkol nebyl těžký pouze zdánlivě. Podala lahve a opustila krám. Její kolegyně od vedlejšího pultu se další obsluze nevěnovala. Jirka zjistil, že mu vydala jinou vodku než žádal a chtěl pouze provést výměnu zaplacené lahve. Kolegyně odmítla. Naše Nastěnka stála až kdesi v rohu velkého prostranství venku a vesele si s někým mobilovala, klienti cizí národnosti u jejího pultu ji v nejmenším nezajímali, byli velice obtížní neb si chtěli prohlížet etikety a srovnávat procenta alkoholu! A ona toho potřebuje tolik vyřešit se svým Voloďkem!

Po nákupu dezinfekce jsme ještě obhlédli interiér České hospody a zavítali do záchodových komůrek, na ukrajinské poměry patřících do slušnější kategorie, vlastně už jen z prostého důvodu, že byly. Voda nebyla.

Další částí byla cesta vesnicí podél modernizujících se domků. Na cestě vysypané štěrkem jsme potkali pár tradičně krásných krav, jeden zil, statečnou Octavii, kozlíka a kupu dětí, koupajících se v říčce přehrazené kameny, připlavenými dřevy a plasty. Dvě plastové lahve používala malá Nastěnka jako náhradu nafukovacích křídýlek. A pak jsme dorazili do ohrazeného skanzenu, s roztomilými domečky a zařízenými interiéry, hospodou u Volfa, židovskou synagogou, kovárnou, školou a pod. Jediných pár metrů na Ukrajině bez povalujících se odpadků. Náhlá průtrž nás scukla do houfu na krytém zápraží jednoho z domků, odkud jsme pozorovali blesky na vrcholcích okolních hor a sbírali odvahu k přesunu k autobusu, ve kterém již odpočívali prozíraví šťastlivci s bundami. Cesta zpět byla náročná, před ploty zbývalo často jen místo na jediný vyšší drn, okolní auta do daleka rozstřikovala kalnou břečku, ukrýt se nebylo kam. Ti nejodvážnější se ještě vydali dobýt hřbitovní kvótu. Já se vydala zakoupit zubatý ukrajinský srp. Přímo v krámku na zemi kdosi opravoval část něčeho do zilu, tři další ho pozorovali a pan prodavač v rohu mobiloval a mobiloval. Ostatní se již dávno vrátili ze hřbitova do autobusu, a on stále mobiloval a mobiloval. Teprve když jsem začala mávat bankovkou, byl ochoten přískoky se přiblížit a výjimečně zvládnout paralelně dvě operace najednou: za stálého mobilování otevřít šuplík a vrátit mi drobné. Není to vše, co jsme na Koločavě viděli, ale je to to nejsilnější. Všem svým úhlavním nepřátelům mohu Koločavu vřele doporučit!

Bára

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA