Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kolem Lánské obory na Křivoklát 15.11.2008

19. 11. 2008
Kolem Lánské obory na Křivoklát – výlet Pěšáků 15. listopadu 2008
 
      Na start výletu k autobusu na Hradčanské dorazilo osm lidí včetně jednoho nováčka – sympatického mladíka jménem Dan, který delší dobu pobýval v cizině, a teď zatoužil zase uvidět české luhy a háje. Pravda, některé dobíhaly na poslední chvíli a velmi zrychleně dýchaly, když vpadly do pěkného, téměř luxusního a teploučce vytopeného autobusu (Jirka věštecky prohlásil, že takový v létě na Ukrajinu určitě nedají), ale stihly to a pečlivý vůdce Mirek mohl s úlevou konstatovat, že jsme komplet.
      Cesta uběhla rychle, nejeli jsme dlouho. Vystoupili jsme ve Stochově na Slovance, a protože na nás dýchl ranní chlad a zacloumal námi pořádný vítr, rychle jsme lovili z batohů šály, čepice i rukavice, abychom zimě nedali šanci. Iva si zapínala slušivou bundičku až ke krku a co čert nechtěl, zip se zahryzl do jemné kůže krční partie. Rozrušeně to na nás volala, všichni se snažili vymyslet nějakou chytrou radu ku pomoci, ale pomohla si šikovně sama, takže nevyužila Mirkovy velkorysé nabídky „nůž s sebou mám, v nejhorším bych to uřízl“. Dobrák. Krvavá podívaná se tedy nekonala a my jsme vyrazili kupředu.
Asi 2 km jsme šlapali po silnici, prošli ještě ospalými Lány (ani prezidentskou ochranku nikde nevidět), až jsme konečně byli v lese. Mezi stromy se začalo z ranního oparu klubat sluníčko a vzduch byl provoněný hlínou a vlhkým listím. Balzám pro plíce. Potěchu pro oko zase poskytlo nádherné místo u jezírka, kde byla první občerstvovací stanice (zatím jen čajová). Tady už slunce přímo zářilo nad klidnou vodní hladinou, začínalo i maličko hřát a blankytně modré nebe krásně lemovaly teplé barvy stromů – žluť bříz a modřínů, měď suchého listí dubů a různé odstíny zeleně jehličnanů. Zorka se tentokrát nekoupala, ač k tomu byla nejednou vybídnuta, měla spoustu výmluv, jen tak lelkovala na břehu a upíjela čaj z termosky. Zato Jirka fotící na molu vypadal, že se do jezírka chystá skočit po hlavě k velkým rybám, které po něm zvědavě pokukovaly, jak odvážně balancuje na nepříliš jistém dřevěném podkladu. Ale ustál to, je profík.
Protože byl tak nádherný den, zatím nám vůbec nevadilo, že se při cestě zatím nenaskytla žádná hospůdka. Kolem poledne jsme dorazili na Klíčavu. Přečetli jsme si historii vodního díla a na jeho hrázi usedli k improvizované hodovní tabuli z vlastních zásob. K našim svačinkám Zorka přidala výtečný kozí sýr (delikatesa až z Norska!), Dan zase nabídl lahodnou oříškovou Milku. Po nezbytném zapózování pro naše „paparazzi“ jsme se vydali na druhou polovinu pochodu.
Cesta vedla do kopce, potřebovali jsme „nabrat výšku“. Nebyla ale příliš náročná, kráčeli jsme vcelku pohodově, chvílemi jsme se kochali okolím (sem tam se vyskytly i výhledy) a měli jsme čas i láskyplně zdrbnout řadu z nepřítomných pěšáků a politovat ty, kteří neměli to štěstí tentokrát se připojit. Probrali jsme v hovoru i mnohá další témata – některá i závažná a potřebná (např. vyhlídky na stáří v Jirkově domově důchodců či jeho zamýšlenou literární kavárnu pro seniory), což nám Mirek po krátké chvíli zatrhnul jako nevhodné. No, však se časem uvidí, ještě rád přijde prosit o místo v útulném kutloušku, až bude vetchý stařík. Nevím, bude-li vyslyšen, s Jirkou jsme zatrpkli.
Kilometry zdárně ubývaly, cestou jsme se zastavili na krásný výhled v lesním altánku, kde Líba nabídla vysokohorskou prémii – sladkou mňamku zvanou Toffifee a pak už se přibližoval náš cíl – Křivoklát. Začalo se ochlazovat, sluníčko se chystalo do hajan, my jsme se na kraji obce potěšili keramickými kočkami (viz fotodokumentace) a spěchali ke hradu. Pod jeho majestátem jsme pro všeobecné obveselení vytvořili atrapy křivoklátských přízraků, což též zachytily fotoaparáty. To už jsme se ale hodně začali těšit do hospody. Přesto jsme ještě vyšplhali na vyhlídku, obdivujíce krásný pohled seshora, prohlídli si nádvoří, nakoukli do obchůdku a nechali si o nohy otírat hebkosrstého černého kocourka, místního kočičího krasavce. Nebo to byla kočka?
A pak to přišlo: téměř útokem jsme vzali Hotel Sýkora, útulnu přímo v podhradí. Naše tělesné schránky už žádaly dobití baterek a pod lahůdkami, o kterých jsme předem debatovali, by se prohnul i řádný dubový stůl z dávných dob. Naše nadšení neznalo mezí, když jsme pohlédli do jídelního lístku. Fakt jsme nefantazírovali z hladu, opravdu tam stálo černé na bílém: kančí kýta, kančí výpečky. Jen Luďka s Líbou vybočily z řady a daly si kuře. Ale taky si pěkně pochutnaly. Horký vývar s játrovými knedlíčky a pivo jako křen dovršily náš pocit, že jsme v ráji. Ach, opakovat!
Zpáteční cesta vlakem jen umocnila naše blaho téměř do slastného vrnění. Sice jsme museli v Berouně sprintovat při přestupu, protože vláček z Křivoklátu měl mírné zpoždění, ale pak už jsme se věnovali jen lehké intelektuální konverzaci (knížky, film, etc.) a osobnímu snění. Zorka si myslela na vanu plnou voňavé teplé vody, Jirka snil o presíčku, já o kotli turka při čtení Lidovek a asi i další měli nějaká líbezná přání, která jsem nestačila zaznamenat. Ale všichni jsme měli společný pocit krásně stráveného sobotního dne, který neměl chybu!
 
Pěšáci, příště nashledanou a díky, že jste! Blanka
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA