Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak si svatý Petr trochu přispal…

26. 2. 2013

 

Jak si svatý Petr trochu přispal…
 
Byl pátek, svatý Petr měl svátek, tak byl v dobré náladě, pobrukoval si pod fousy a kontroloval trubky na počasí. Večer má jít na mejdánek s ostatními apoštolskými kámoši, zvou ho na číšku vína z Kány, a že prý musí probrat ty jeho nástupce, to že je věru vážná věc.
Ještě jednou juknul na těsnění od tajfunu, pěkně utáhl ventil, dneska ho rozhodně ven nepustí. Pošle dolů něco bílého sněhu, jen co by kraj pocukroval, ale prvotřídní prašánek, luxusní kvalitka, to budou koukat !
Kvečeru trošku popustil ventil, koukal, jak se malé vločky začaly zlehounka snášet na zem, prohrábl si dlouhý vous, utáhl opasek a vyrazil za klukama.
A dole jemně sněžilo a sněžilo, bílá peřinka se položila na Prahu, na Ondřejov i na Senohraby… A Pěšáci koukali a čekali, kdo že první zavolá, že se do tohohle nadělení nejde. Ale nikdo nezavolal, vločky padaly malé, tak ráno vyrazili někam na louňovickou hráz a podél rybníka dál do černých lesů.
No peřinka už tam byla nadýchaná, nikde žádná stopa, museli jít za prvním prošlapávačem a pokoušet se klást nohy do stop předchozího, trošku obtížné, ale vcelku radostné.
 
Svatý Petr nahoře seděl s kumpány celou noc, probrali ze všech stran to lidské dění, chutné víno připíjeli, náramně se pomněli, až mu z toho k ránu hlava trošku ztěžkla. Tak si smotal beránkový obláček pod hlavu, na druhý se natáhl a že si trošku zdřímne…
A sníh padal a padal a padal…měkce, tiše a velebně…
 
A řada Pěšáků tam dole nožičky zdvíhá, ručičkama klátí, hlavy k zemi kloní, aby jim vločky na nos nepadaly, kdesi v lesích hledají cestu, která už dávno vidět není, všude jen bílo a bílo.
Roztáhli se do dlouhé řady, někteří povídají, jiní se chichotají, jak jest jejich zvykem, nožkama stejně musejí kmitat všichni, tak cesta ubíhá. U každého rozcestníku se sejdou, vzdychnou, kolik toho ještě mají před sebou a hned se zas dávají na cestu, aby udrželi tělo v rytmu a teplu.
Okolo poledního potkávají první lidi, co vyrazili v protisměru do toho bílého překvapení, tak si vymění radostné pozdravy a kráčejí po stopách příchozích, každé ulehčení pochodu ve sněhu se počítá.
 
Hvězdárnu pro tentokrát nechávají stranou, juknou jen na rampouchy a levitující kameny a zas hup zpátky do bílé peřiny a zvedat a zvedat !
 
To už bylo dávno po poledni, co se svatý Petr probral, šel si nabrat trochu vody k deštové trubce a najednou si vzpomněl, že má pořád otevřenou tu sněžnou. Koukne dolů a krutibrko, všude bílá pěřina, celá nadýchaná jak vykynuté těsto ! Honem zatáhne ventil, promne si bradu, co s tím nadělením ? Jezdit se v tom nedá, zvířata se v tom ztrácí, honem musí pustit trochu teplejšího počasí ...
 
Tou dobou když sníh přestal padat, dorazili Pešáci na pláně nad Senohrabama a poprvé se mohli rozhlédnout kolem na bílé výhledy. Krása to byla nesmírna ! Točili se a točili, dívali a kochali…
A pak už jen došli dolů, pro tentokrát do Sněhohrab, které se jim za změnu jména odvděčily ohavně příkrým krpálem k nádraží.
Ale Pěšáky už nic nemohlo vyrušit z jejich dobré nálady. Naskočili posledním sněhem do Elefantíku, u dveří skopli z bot rozbředlé hromádky a nahoře se zabořili do teplých chlupatých sedadel a jen oooch a ááách, a to bylo krááásný, se ozývalo ze všech koutů…
 

Bára

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA