Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme šly takhle jednou na Vrškamýk

2. 8. 2011

Jak jsme šly takhle jednou na Vrškamýk

 
Ve Walesu jsme měly s Evou hlášku : “pro změnu zase leje”.
Eva vyhlásila výlet na poslední červencovou sobotu, a tak se jelo. Sešlo se nás šest žen, které neodradil ranní deštík. Tak jsem si říkala, že v jedenáct se mění počasí, tak se protrhne a bude. Dojely jsme do Kamýku a zdálo se nám, že stěrače tu masu vody odhrnují s čím dál většími obtížemi. Lepší, když se vyprší když sedíme v autobuse, jsem si tam pomyslela. Z městečka jsme došly na zříceniny, tam se dalo ještě na chvilku schovat pod stříšku, pojíst něco málo skrovných zásob a vánočního cukroví a vydat se dál přes pořádný les. Eva slibovala hotel ve Zrůbku, tak jsme se těšily, jak si tam dáme něco teplého na zahřátí, protože déšt postupně nabíral na síle a měnil se chčijáček v liják a chvílema zase opačně a tak pořád dokola. V krásným mechovým lese jsme se bořily a sbíraly spoustu hub, což bylo jeden z jasných bodů v nejasném pošmourném dni. A déšť stále sílil. Voda po kalhotách vzlínala a nálada úměrně tomu klesala. V konečné fázi jsme klusali po dvojicích ve značném rozestupu Tak jsme s Dášou klusaly první, vůbec ne z nějakých soutěživých důvodů, ale spíš poháněny vztekem vůči těm nacucaným oblakům.To už v botách čvachtalo jak v Brčálníčku, bunda i ruksak byly durch a pláštěnka příliš pozdě zachranňovala nezachranitelné. A lilo a lilo – a to si prosím přeložte do těch nejsilnějších výrazů co znáte a vůbec se při tom nečervenejte !
A náhle jsme se ocitly na silnici a před name se objevila libě socialistická budova restauračního zařízení hotelu Zrůbek ! Přidaly jsme chutě do kroku nedbaje ostřiků z projíždějících aut. Situaci stejně zhoršit nemohly. Zrůbek byl ale Zrůdek ! Jen zdálky vábil, zblízka však ukázal svou černou prázdnotu. Byl zavřenej a my musely hledat spásný kout v šíleně ošklivě zaneřáděné čekací autobusové budce, to také si dovolím ponechat na představivosti laskavého čtenáře. Začala jsem vážně přemýšlet o stopu. Místo ideální, počet osob zatím ideální, jen jak jsme vypadaly jaksi nebylo úplně ideální a v souladu s tím, co obvykle čteme o sličných stopařkách. Spíše pod plachetkou osoba…
A navíc dorazil zbytek skupinky, takže šance, že by nám zastavil minibus jsem vyhodnotila jako statisticky v červených číslech a smutně zase našlápla do první kaluže s představou dalších 11 kilometrů před nosem. Cesta se vinula krásným lesem s občasnými výhledy na pářící se hory, kochání však nepřipadalo v úvahu, šla jsem nachýlená dopředu, aby mě hlava dělala stín a aspon někam mně nepršelo, no, to se na konci ukázalo jako naprosto neúčinné. A tam kdesi na úbočí u Slapské nádrže jsme náhle sešly z cesty pravé a ocitly se na pěšince směřující k vodní hladině. Ještě toho trochu ! Motaly jsme se mezi opuštěnými chatičkami a těžce stoupaly za Dášou, kterou její indiánský instinct nezklamal a dokázala I v tom lijáku značku objevit. A doklusala Eva a Líba a už jsme zase byly všechny a klusaly dál a dál, přes Tancibudku na ostroh nad vodou, zřejmě překrásný výhled, což ovšem v těch provazcích deště nestálo ani za námahu s pohybem očních bulv. Iva nás rychle vyfotila a Eva předala dobrou zprávu, že jede jeden autobus ještě o fous dřív. Ani rum by nevlil více života do žil než tato zpráva ! Posledních pět kilometrů můj mozek již příliš nezaznamenal, protože musel vydávat příkazy orgánům k přežití v extrémních podmínkách. Kalhoty už byly mokrý až do pasu a přimlaskávaly se na tělo, takže odskoky už nepřicházely v úvahu. Voda na pití už byla také dávno vylita, ten den se jevila jako hodně nepatřičná zátěž.
Šly jsme po pěšince s vysokou trávou. a kopřivama. Eva, která chtěla vtipně na déšt vyzrát a šla jen v sandálech a krátkém tričku, byla ošklivě požahaná, což ovšem její dobrou náladu neutlumilo. Tu by ovšem neutlumilo ani mučení s právem útrpným.
Naší spásnou cílovkou byly Křepenice, kam jsme nekřepce dospěly a trošku se dávaly dohromady v další autobusové budce. A lilo a lilo.
Eva byla Miss Mokré tričko, tak jsme trochu doufaly ve slevu u pana řidiče. Na zadních partiích si navíc odnášela něco málo z půdního vzorku dané lokality. Iva fotila z okýnka ovce, Dáša si ždímala fusekličky a Líba měla svoji obvyklou neměnně dobrou náladu. Nová účastnice Eva také nechrlila proudy ošklivých slov, takže kromě deště bylo všechno na dobrý cestě. Dobrý, ne suchý. Celý den jsem záviděla těm Pěšákům, co se váleli dosyta ve svých pelíškách, v teple, v dosahu pochutin a byli oblečeni v suchém !
Odměnou nám byly houbové hody. Iva je nacpala do rizota i do nádivky a já si šplhla výslužkou s houbovým závinem. Dáša byla ráda, že se s nima nemusí špinit a Olda na tenhle web stejně nechodí…On totiž nesmí vědět, že rostly, jinak by jí zase hnal někam do mokrého lesa. Takže pšššt !
A v pondělí ráno “ pro změnu zase pršelo”. Teda Eva poslala v mailu výraz, který používají štamgasti čtvrté cenové někde v Karlíně, a to už je fakt co říct !
Prostě příště to chce se důkladněji poptat na zdravotní stav svatýho Petra. Přece jenom už je to pán v letech a tyhle jeho urinární potíže se pak na Zemi fakt nedají vydržet !
 
Bára
 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA